logo přechod 1 přechod 2
domů o galerii sbírky expozice pro školy výstavy centrum e-obchod
GVUO > Výstavy > Aktuální  
 
Galerie výtvarného
umění v Ostravě

příspěvková organizace
Poděbradova 1291/12,
702 00 Ostrava 1
+420 596 112 566
info@gvuo.cz
Dům umění
Otevírací doba:
úterý - neděle
10 - 18 hodin
 
Moravskoslezský kraj
Galerie výtvarného umění v Ostravě je příspěvkovou organizací zřizovanou Moravskoslezským krajem
Rada galerií ČR
GVUO je členem
Rady galerií ČR
 
Generální partner
Partneři
 
Spolupracujeme s
SPOK
Bludný kámen


          

                                                                             

Antonín Střížek je autor, který je bytostně spjat s Ostravou. Prožil zde své dětství i část mládí. Navíc se na ostravská pro něj významná místa opakovaně a rád vrací.  Jak sám říká, jsou to pro něj existenciální výlety, při kterých nejen rekapituluje minulost, ale také tvoří a přemýšlí o své práci. Čerpá inspiraci a přemítá nad věcmi, na které mu svým způsobem jindy nezbývá čas.  Střížkovo dílo se začíná jasně profilovat již po absolvování Akademie výtvarného umění v Praze.  Už na přelomu 80. a 90. let vytvořil několik velmi zásadních prací (Husy a kometa, 1989 nebo K. H. Mácha, 1989). Podstatou jeho práce je epický prožitek, nebo vjem, který autora ovlivňuje bez ohledu na prvotní inspirativní impuls. Střížek zpracovává celou řadu témat, ať už jde o městské scenérie, nebo různé podoby zátiší. Pro jeho tvorbu je příznačná především obtížně popsatelná, avšak jasně rozpoznatelná radost. Ať už jsou jeho témata vážná, nebo banální, vždy jsou prezentována v autorově typické harmonii. Právě harmonie a vyváženost barevných vrstev, gest i proporcí utváří ze Střížkova díla poutavý a osobitý celek.

Výstava Antonín Střížek – Život představuje zásadní ukázky autorovy tvorby posledního desetiletí. Jak už sám název napovídá, pozornost bude zaměřena především na každodennost a pestrost městského prostředí. Právě koncentrace a zaujetí krajinou či pulzem města je jedním z hlavních témat autorovy tvorby poslední doby. Ať už maluje New York, Ostravu, ulice v čínských městech, bezejmenné scenérie nábřeží nebo ospalé dvory činžovních domů, je stále tím nenápadným divákem a pokorným vnímatelem. Prostředí města však není a nebude jediným leitmotivem Střížkova Života. Častým a typickým tématem autorovy tvorby jsou také zátiší. Jako významový, ale také filozofický kontrast bude na výstavě představena pozoruhodná a oceňovaná velkoformátová série metafyzických zátiší z roku 2009–2014 (Rudl, Minimax, Trockého vana a Kávovar). V této sérii Střížek klade důraz na podstatu vyobrazených předmětů. Dokáže nalézt unikátní proporci mezi vyobrazeným objektem, jeho okolím a barevnými plochami. Povyšuje předměty denní potřeby na objekty skulpturního až oltářního charakteru. Díky tomu se ani zde nevytrácí pomyslná příběhovost, která je v jeho obrazech silně přítomná.
Nedílnou součástí Střížkovy tvorby je také fotografie. Tvrzení, že je fotografií fascinován, není ani zdaleka troufalé. Střížek neužívá toto médium jen jako prvotní inspiraci pro svá plátna. Velmi často fotografuje místa, předměty a témata, která by byla malbou těžce zobrazitelná, nebo dokonce autorem „nenamalovatelná“. Z jeho snímků je patrné zaujetí a nebývalá koncentrace. Střížkovy fotografie reprezentují svébytnou a stále sledovanější polohu jeho tvorby. Jejich energie a jistá odlišnost od jeho malířského díla doplňuje a skládá pomyslnou mozaiku pocitů, prožitků a míst, která  navštívil a která jej zaujala.  /Jan Kudrna/

Pátek 21. 7. 2017 11.00–13.00
Komentované prohlídky a brunch s Hanou Puchovou a Antonínem Střížkem
Snídaně, svačina či oběd v rámci neformálního brunche a povídání o výstavách ŽIVOT Antonína Střížka a PEVNÉ VAZBY Hany Puchové za osobní účasti obou autorů, kteří svými výstavami také provedou.

Foto: Antonín Střížek, Rudl, 2009, olej, plátno, COLLETT Prague | Munich, 220 x 180 cm / Photograph: Antonín Střížek, Rudl, 2009, oil, canvas, COLLETT Prague | Munich, 220 x 180 cm

 

Antonín Střížek – Life

Antonín Střížek is an artist whose life and work are inextricably connected with Ostrava. It was in this city that he spent his childhood and much of his youth – and he has always enjoyed returning repeatedly to his favourite places in Ostrava. He describes these returns as existential journeys – enabling him not only to revisit the past, but also to create and think about his work. In Ostrava he finds inspiration, and he has time for contemplation – something that is lacking in his life elsewhere. Střížek’s work began to take on its distinctive contours soon after his graduation from the Prague Academy of Fine Arts. Some of his most important works date from the late 1980s and early 1990s (such as Geese and a Comet, 1989, or K.H. Mácha, 1989). At the core of his work is epic experience – impressions which influence the artist regardless of the original impulse and source of inspiration. Střížek addresses a broad range of themes, from urban scenery to various forms of still life. A characteristic feature of his art is a sense of joy – which, though difficult to describe, is clearly distinguishable. Whether his themes are serious or banal, they are always presented in Střížek’s typically harmonious manner. The harmony and balance of colour layers, gestures and proportions unites his oeuvre into a captivating and deeply personal entity.
The exhibition ‘Antonín Střížek – Life’ presents a selection of his most important work from the past decade. As the title suggests, the main focus is on everyday themes and the variety of the urban environment; the focus on urban landscapes and impulses is one of the central themes in Střížek’s recent work. Whether he is painting New York, Ostrava, the streets of Chinese cities, nameless river embankments or the sleepy courtyards of tenement blocks, he always remains an unobtrusive presence, a modest observer of his surroundings. But urban environments are not the only leitmotif in Střížek’s work. He also frequently returns to still lifes, which remain one of his most typical genres. To offer a semantic and philosophical contrast with his urban scenes, the exhibition also presents his remarkable and acclaimed series of large-format metaphysical still lifes dating from 2009–2015 (Rudl, Minimax, Trotsky’s Bath, Coffeemaker). In this series Střížek emphasizes the essence of the objects he depicts. He is able to capture a unique proportionality between the object, its surroundings, and colour surfaces. He elevates items of daily use into sculptural objects which could almost be displayed on an altar. Thanks to this quality, his still lifes never lose the narrative element that is such a characteristic feature of his paintings.
Another fundamental part of Střížek’s work is his photography. It is no exaggeration to say that he is utterly fascinated with this medium. He does not use photography merely as an initial source of inspiration for his canvases. Very frequently he photographs places, objects and themes that would be very difficult to depict in painting – being on the boundary of “unpaintability”. Střížek’s photography reveals a deep commitment and a remarkable intensity of concentration. His photographs form a distinct component of his oeuvre, one that is attracting more and more attention. Distinctively different from his paintings, and imbued with an intense energy, his photographs contribute their own specific piece to the mosaic that makes up Střížek’s work – a mosaic consisting of emotions, experiences, and the places that he has visited and that have captivated his imagination. /Jan Kudrna/

Guided tours and brunch with Han Puchová and Antonín Sřížek
Breakfast, snack or lunch as part of the informal brunche and talking about exhibitions Antonín Střížke's LIFE and Hana Puchova's STRONG BONDS by the personal participation of both authors who will also perform their exhibitions.

 


 

 

 

Hana Puchová se narodila 15. dubna 1966 v Ostravě. Počátky její profesionální umělecké dráhy spadají do období studia na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (1991–1997) v Ateliéru ilustrace a grafiky Jiřího Šalamouna a Ateliéru typografie u profesora Jana Solpery. V roce 1996 absolvovala studijní pobyt v Marseille. Autorka žije a tvoří v Ostravě a v současné době učí výtvarnou výchovu na Církevní základní škole Přemysla Pitra v Ostravě-Přívoze.
Hana Puchová prožila celý dosavadní život, s výjimkou studijních let, v Ostravě.  Důvěrně zná její proměny v průběhu času, její ponurost, bezútěšnost, malost, ale i temnou romantiku a malebnost a především nutnost vybudovat si k ní vztah. Zde se setkala s řadou ostravských výtvarníků a literátů, kteří měli podobné názory a potřebu svobodné tvorby. Jednou z reakcí bylo založení umělecko-literární skupiny Přirození (1988–1992), která byla složená z umělců, jež působili v Ostravě mimo oficiální scénu. Během jejího působení se členy stali výtvarníci Daniel Balabán, Zdeněk Janošec Benda, Petr Pastrňák, Jiří Surůvka, Pavel a Helena Šmídovi i literát Jan Balabán, který se stal jedním z prvních a klíčových kurátorů autorčiných výstav. Hana Puchová patřila k blízkému okruhu přátel této skupiny.
Současná autorčina malířská tvorba je námětově zaměřena především na portréty a zátiší. Během studií se zabývala také krajinářskými motivy a žánrem. Příznačné jsou kaligrafické studie přírody (Dobrá na Šumavě, 1993), kde zachycuje magičnost dané krajiny (Černý kříž, 1993; Vltava a Nové Údolí, 1993). Hana Puchová se již v tomto počátečním období prezentuje jako autorka, která vidí a především maluje „obyčejné věci obyčejným způsobem“ a tím dosahuje „neobyčejných“ výsledků. K počátkům tvorby patří také studijní pobyt ve Francii v roce 1996. Kvaše, obměňující často jediné kompoziční schéma – pásovou frontální krajinu (Luminy, 1996; Vallon des Auffes, 1996) – ukazují nedotčenost přírody a její vytrženost z přítomnosti. Pro většinu děl francouzského pobytu, především u žánrových momentek (Děti hrající si na slepce; Děti s bundami naraženými na hlavy, 1996), je příznačná linie jako nosná funkce, přesnost linky, neobvyklá fauvistická barevnost a především klid, zasněnost a hravost.
Od počátku autorčina tvorba osciluje mezi kresbou a malbou, řada jejích prací vzniká za použití kombinovaných technik. K nejznámějším patří cyklus Oči hluboko dokořán (2004–2015). Jímavý příběh, kde se mísí lidské a bájné bytosti, které narážejí na osamělost, nepochopení a vztahovou prázdnotu. Zároveň potvrzuje autorčinu schopnost vytvořit jednoduchými často primitivistickými výtvarnými prostředky až básnickou vizi. Cyklus provází divoká romantika a osudovost.
Klíčovými tématy její tvorby jsou portréty a zátiší. Obsáhlým malířským cyklem otevírá cestu pomyslného návratu k rodinnému portrétu. Malby v nás mohou vyvolat pocit nostalgie, který známe se starých fotografií, kde se mísí ostych i pousmání nad jímavým kouzlem dávno minulého a občas také smutek. Nejedná se však o patetické a bezduché zachycení vzpomínek. Postavy vložené do lapidárně malovaného prostoru mohou působit jako naivní, rustikální a primitivní. Je zde soustředěná přímočarost, která v sobě nese něco neproniknutelného, tajemného. Tvarová kompaktnost a důmyslná barevná modelace, kde převládá modř, propůjčuje obrazu Jan a Daniel (2010) spirituální symbolický rozměr. Portrétované matky postrádají kanonickou krásu, přesto jsou krásné jiným úhlem pohledu, jakousi jímavou krásou gotických Madon a posvátností obyčejnosti (Karla a Mikoláš, 2011; Šárka a Frida, 2017). V portrétech je určitá slavnostnost a rozechvění, která se z portrétovaných přenáší do portrétu (Jiří a Nina, 2017). Enigmatická scéna pozadí umocňuje sledování děje v prvním plánu, kde probíhá soustředěné veristické zpodobnění postav s různými detaily a „atributy“ – tetování, papoušci (Ilona a Jirka, 2016) nebo něžná hračka v podobě kočky (Dita a Viktorka, 2012). Ke slovu se dostává schopnost využít každý odpozorovaný detail jako „stigmata“ na ruce, která jsou prozaickým kousnutím žáka mateřské školy (Nina, 2017). Je tu mlčenlivý klid, pousmání a harmonie, ale také statičnost, opuštěnost a ono tiché zastavení času, který portrétovaným mimo obraz neúprosně běží. Hana Puchová tvoří ojedinělou genealogii svých přátel a postupně také jejich dětí.

 

Výjimečnost pohledu a hloubku invence dokazuje také v rámci zátiší. Hana Puchová jakoby putováním v čase obnovila kouzlo a krásu květinových zátiší. Často maluje osamělé květiny ve skleněné váze, kde je zdůrazněná symetrie podle vertikální osy – pomocí větších kusů s vysokými stonky – narcis, lilie. Na první pohled některé kytice působí jako těžké a nelyrické. Při bližším pohledu, podobně jako u řady dalších autorčiných děl, začneme vnímat její technickou dovednost, tvarovou něhu a křehký půvab vegetativních forem. Výtvarně vychází z jevové reality, která zároveň vynáší utajený život prostorových věcí na jejich povrch. Květiny ve váze přestávají existovat jako část skutečnosti, proměňují se ve schéma podobně jako další předměty novodobých vanitas – zubní pasta, mobil, láhev s minerálkou a jiné každodenní předměty. Zátiší se rovná klidu a jako obraz objevuje statické kvality přírody a věcí. Tímto pohledem jsou viděny osobní zážitky, nenáročné, intimní spíše smutné než veselé, které promítnuty před diváka přesvědčují o stereotypech každodennosti pomocí často se opakujících prvků – pasta, sprej, odložený prsten, hřeben, parfém mobil, teploměr atd. (Teploměr, 2010). Časté je minimalistické pojetí ve spojení s monotónní barevností, které působí až metafyzicky (Bez názvu, 1999).  Mimo květinová zátiší se zabývá dalším pozapomenutým tématem a tím je hospodářské zvíře.  Pro výtvarné umění znovu objevila tiché kouzlo a odevzdanou něhu zvířat se smutným údělem (Malá, 2014). Za určitý druh zátiší můžeme považovat také cyklus bytů či pokojů, který vznikal mezi léty 2002–2006. Opět je zde reálná skutečnost, která je příznačná pro celou tvorbu Hany Puchové. Ukazuje podstatu a magii obyčejných prostých věcí a událostí, což činí její tvorbu empatickou a ojedinělou. Tak je tomu i v případě bytů.  Prvním popudem byla představa, že byt je vlastně také určitou krajinou, kterou člověk obývá. Vznikl ojedinělý cyklus bytů zabydlených a obydlených skutečnými lidmi. Můžeme je opět vnímat v několika rovinách. Jako vztah k prvotním a niterným potřebám člověka, protože byt či pokoj je svrchovaným územím. Nebo také jako bezpečné území a poslední ostrov před šedivým a smutným životem „venku“. Jsou to sondy do intimity každého jedince formou výmluvné zkratky, mohou v nás evokovat „byty pro panenky,“ ve kterých se pohybují oživlé panenky, něžné a křehké (Benda, 2002). Vynikají kompoziční přehledností a zároveň v sobě nesou nezastupitelnost konkrétního člověka (Hana, 2003), ale také určitou sociologickou sondu – dobový nábytek, zařízení. Je zde verismus Neue Wilde a biedermeierovské kouzlo bizarnosti věcí, které doma s láskou hromadíme (Láďa, 2004).
Tvorba Hany Puchové, která je také ilustrátorkou a autorkou komiksů ukazuje, že lavíruje mezi zdánlivě přísnou a přímočarou realitou, se kterou urputně a tvrdohlavě v dlouhém tvůrčím procesu maluje svět lidí, zvířat a rostlin a vzápětí tuto „drsnost“ zjemní drobným a něžným detailem, který poodhalí její vlastní pochyby, plachost a citlivost. /Renata Skřebská/

Pátek 21. 7. 2017 11.00–13.00
Komentované prohlídky a brunch s Hanou Puchovou a Antonínem Střížkem
Snídaně, svačina či oběd v rámci neformálního brunche a povídání o výstavách ŽIVOT Antonína Střížka a PEVNÉ VAZBY Hany Puchové za osobní účasti obou autorů, kteří svými výstavami také provedou.


Hana Puchová, Tři sestry, 2009, akryl, plátno, 150 x 130 cm, GVUO / Photograph: Hana Puchová, Three Sisters, 2009, acrylic, canvas, 150 x 130 cm, GVUO

21 June – 3 September 2017 (exhibition opening: 20 June 2017 at 17:00)
House of Art

Hana Puchová / Strong Bonds

Hana Puchová was born in Ostrava on 15 April 1966. Her professional career as an artist began while she was still a student at the Prague Academy of Arts, Architecture and Design (1991–1997), where she studied illustration and graphic art under Jiří Šalamoun and typography under Jan Solpera. In 1996 she visited Marseille for a study trip. Hana Puchová lives in Ostrava, and she currently teaches art at the Přemysl Pitr primary school in the city’s Přívoz district.
Hana Puchová has spent her entire life (with the exception of her studies) in Ostrava. She is intimately aware of how the city has changed and transformed itself over the years – and she is sensitive to Ostrava’s grim, stark nature, its smallness, yet also its dark romanticism, its visual fascination, and above all the importance of developing a deeply personal relationship with the city. In Ostrava she met many members of the city’s artistic and literary scene who shared her views and her desire for creative freedom. One outcome of these meetings was the formation of the artistic-literary group Přirození (1988–1992), whose members were active outside Ostrava’s official scene. (The name of the group is a play on words, meaning both ‘natural people’ and ‘genitals’.) Its members included the artists Daniel Balabán, Zdeněk Janošec Benda, Petr Pastrňák, Jiří Surůvka, Pavel Šmíd, Helena Šmídová, and the writer Jan Balabán – who became one of the first (and most important) curators of Puchová’s exhibitions. Hana Puchová was a close friend of the group.
Her current work focuses mainly on portraits and still lifes. During her studies she also painted landscapes and genre pieces. Characteristic works include her calligraphic studies of nature (Dobrá na Šumavě, 1993), in which she captures the magical essence of landscapes (Černý Kříž, 1993; The Vltava River and Nové Údolí, 1993). In these early works, Puchová viewed and painted “ordinary things in an ordinary way”, yet achieved extraordinary results. Her early career was also influenced by her study trip to Marseille in 1996. Her gouaches from this period often present variations on a single compositional pattern – frontal landscapes (Luminy, 1996; Vallon des Auffes, 1996) depict the untouched natural world, detached from the present day. Most of the works dating from her time in France, especially her genre pieces capturing fleeting moments (Children Playing Blind Man’s Buff; Children with Coats on their Heads, 1996), are characterized by a strong linear quality, with precise lines, unusual Fauvist colours, and an all-pervading sense of peace, playfulness and a dreamlike atmosphere.
From her very earliest works, Hana Puchová’s career has oscillated between drawing and painting – and many of her works have used combined techniques. Her best-known works include the cycle Eyes Wide Open (2004–2015), which tells an absorbing story mixing humans and mythical beings who encounter loneliness, misunderstanding and emptiness in their relationships. The cycle also demonstrates Puchová’s ability to use simple (often primitivistic) artistic means to create a poetic vision imbued with a wild romanticism and a sense of inevitable fate.
The key elements of Puchová’s work are her portraits and still lifes. Her cycle We Are Here represents a form of return to the family portrait. These paintings can evoke a feeling of nostalgia that we know from old photographs – blending an element of melancholy with bashful pleasure at the touching magic of times long past. But these works are not a mere vacuous attempt to capture memories imbued with pathos. The figures – set into a tersely painted space – may appear naïve, rustic or primitive. They embody a concentrated directness with the sense of something impenetrable, secretive. The compactness of shape and the sophisticated colour modulation (dominated by blue) lends the painting Jan and Daniel (2010) a symbolic and spiritual dimension. The portraits of mothers lack canonical beauty, yet when viewed from a different perspective they reveal the absorbing beauty of Gothic Madonnas and the sacred dimension of the ordinary (Karla and Mikoláš, 2011; Šárka and Frida, 2017). The portraits have a celebratory quality, a tremulousness that has passed from the depicted figures into their portraits (Jiří and Nina, 2017). The enigmatic background scene lends power to the narrative viewed in the foreground, with its concentrated veristic depiction of figures including various details and “attributes” – tattoos, parrots (Ilona and Jirka, 2016), or a tender plaything in the form of a cat (Dita and Viktorka, 2012). Puchová is able to imbue each observed detail with meaning – as with the “stigmata” on the hands, which are simply the bite marks of a small child (Nina, 2017). These paintings exude a silent peace, contentment and harmony, combined with a sense of abandonment and a quiet timelessness – in contrast with the relentless passage of time outside the frame of the picture. Hana Puchová’s works make up a unique genealogy of her friends – and also of their children.
Puchová’s still lifes also display her exceptional observational talent and depth of invention. As if travelling back and forward in time, she has rediscovered the beauty and magic of floral still lifes. She often paints single flowers in glass vases, accentuating their symmetry along a vertical axis by choosing tall flowers such as daffodils and lilies. At first sight, some of the flowers may appear heavy, lacking in lyricism. Yet if we take a closer look – as with many of Puchová’s works – they begin to reveal the artist’s technical skill, with tender lines capturing the fragile beauty of these floral forms. The paintings draw on real phenomena, yet they bring the secret, unseen life of these spatial forms to the surface. Flowers in a vase thus cease to exist as elements of reality; they are transformed into schemata, like other items from the modern vanitas – toothpaste, mobile phones, mineral water bottles, and other everyday objects. Still lifes are, by definition, still; they depict the static qualities of nature and objects. This is the lens through which the artist views personal experiences – modest, intimate, more sad than happy – which, when presented to the viewer, reveal the everyday routines embodied in repeatedly depicted elements such as a tube of toothpaste, a spray can, a ring, a comb, perfume, a mobile phone, a thermometer, and so on (Thermometer, 2010). The minimalistic depiction is often combined with a monotonous use of colour, opening up an almost metaphysical dimension (Untitled, 1999). In addition to her floral still lifes, Puchová also revisits another half-forgotten theme – farm animals. She rediscovers the quiet magic and resigned tenderness of animals with a sad fate (Small, 2014). Another aspect of her work that can also be placed in the category of still lifes is represented in her cycle of apartments or rooms, dating from 2002–2006. Here again we see a typical feature of Puchová’s work, as she depicts the essence and magical quality of simple ordinary things and events – an achievement which imbues her work with a unique empathy. The original inspiration for her paintings of apartments was the notion that an apartment is essentially a type of landscape inhabited by people. This idea gave rise to a cycle of apartments lived in by real people. Again we can understand these paintings on different levels: they depict and manifest the most primary and basic human needs (because an apartment or a room is an individual’s own personal space), and they also depict a safe space – a person’s last refuge from the grey, sad world “outside”. These paintings represent a revealing “short-cut” into the intimate space of each individual; they may evoke dolls’ houses inhabited by living dolls, tender and fragile (Benda, 2002). They excel in their clarity of composition, while at the same time expressing the uniqueness and irreplaceability of each individual person (Hana, 2003) and also representing a form of sociological survey, including period furniture and household items. They incorporate the verism of the Neue Wilde and a Biedermeier-like delight in the magical bizarreness of the things that we enjoy accumulating in our homes (Láďa, 2004).
Hana Puchová’s works – not only her paintings, but also her illustrations and comics – are on the one hand characterized by an ostensibly strict, direct depiction of reality; throughout her entire oeuvre she has remained stubbornly loyal to the world of people, animals, plants and objects. Yet at the same time this “harshness” is softened by her depiction of small, tender details which reveal her sense of doubt, her pervasive shyness and sensitivity. /Renata Skřebská/

Guided tours and brunch with Han Puchová and Antonín Sřížek
Breakfast, snack or lunch as part of the informal brunche and talking about exhibitions Antonín Střížke's LIFE and Hana Puchova's STRONG BONDS by the personal participation of both authors who will also perform their exhibitions.

 


 

Vernisáž 11. července v 17 hodin, Dům umění

Výstava navazuje na projekt věnovaný Aloisi Sprušilovi, prvnímu řediteli Domu umění, který za své dvacetileté působení získal darem, převodem nebo koupí dva tisíce nových uměleckých děl do sbírky galerie. Rozšiřování sbírek provázelo celou historii Galerie výtvarného umění v Ostravě. K velmi silné aktivitě došlo zejména v polovině šedesátých let a v následujícím desetiletí, kdy mimo jiné vznikly důležité sbírky mezinárodní povahy.
V roce 2011 jsme představili přírůstky za uplynulé desetiletí. Nyní můžeme opět představit výběr nových akvizic. Díky Moravskoslezskému kraji a jeho dotační podpoře bylo možné zakoupit znamenitá díla českého moderního umění a autorů, kteří ve sbírce doposud neměli zastoupení. Dříve tomu tak bylo z politických důvodů a později kvůli ekonomickým regulativům. Zejména se jedná o velikány české kultury Karla Malicha, Zdeňka Sýkoru nebo Zbyňka Sekala. Vedle nich jsme však mohli doplnit sbírku i o umělecká díla významných regionálních autorů, jako je například Marius Kotrba a Jakub Špaňhel, nebo díla z okruhu německo-židovské kultury, které se koncepčně věnujeme, jako jsou Hugo Baar či Karl Harrer.
Je také potřeba poděkovat paní Marii Wojnarové, Eduardovi Ovčáčkovi a Adamu Kubíčkovi za velkorysé dary. Mnohé akvizice nyní nebudou představeny, protože jsme je vystavovali v nedávné době (například Hugo Demartini, Franta, Daniel Balabán, Zbyněk Janošec Benda), nebo budou prezentovány v blízké době (Vlastislav Hofman). Za uplynulých pět let se nám podařilo do sbírek získat šest set devadesát šest nových položek. / Jiří Jůza/

Acquisitions 2012-2016

The exhibition follows on from a project devoted to Alois Sprušil, the first director of Ostrava’s House of Art. During his two decades in charge of the gallery, Sprušil acquired two thousand new artworks for its collections – either purchasing the works or receiving them free of charge (including donations). The Gallery of Fine Arts has continually expanded its collections throughout its entire history – particularly during the late 1960s and 1970s, when it assembled major collections of international significance.

In 2011 we presented our acquisitions from the previous decade, and now we can once again display our newly acquired works. Thanks to generous support from the Moravian-Silesian Region we have been able to purchase some outstanding examples of Czech modern art – including works by artists who were not previously represented in our collections. (These omissions were first due to political reasons, and then to economic constraints.) Artists represented in our collections for the first time include major Czech cultural figures such as Karel Malich, Zdeněk Sýkora and Zbyněk Sekal. We have also acquired works by important regional artists (such as Marius Kotrba and Jakub Špaňhel), as well as artists from the historic German and Jewish communities (such as Hugo Baar and Karl Harrer).

We would like to express our gratitude to Mrs Marie Wojnarová, Mr Eduard Ovčáček and Mr Adam Kubíček for their generous donations. Many of the acquisitions will not be displayed now because we have already presented them as part of recent exhibitions (e.g. Hugo Demartini, Franta, Daniel Balabán, Zbyněk Janošec Benda) or we will be presenting them in the near future (Vlastislav Hofman). In the past five years we have managed to acquire a total of 696 new items for our collections. /Jiří Jůza/

 


 

 

Výstava jednoho díla ze sbírek GVUO 
Robert Piesen - Gehinnom (Kráterový)
vybral František Kowolowski, děkan Fakulty umění Ostravské univerzity

Od 6. června 2017 / Dům umění

Od ledna letošního roku galerie krátkodobě vystavuje v rámci svého nového vizuálního stylu solitérní dílo ze sbírky Galerie výtvarného umění v Ostravě. Vystavená díla vybírají různorodé osobnosti z řad literátů, výtvarných umělců, divadelníků, architektů, vědců, hudebníků, restaurátorů a dalších profesí, které se primárně uměnovědou nezabývají, ale jejich citlivost a invence je kvalifikuje k tomu, aby se staly kurátorem výstavy pro jeden obraz. Na základě své volby se pak tyto osobnosti podělí o svůj specifický pohled na vybrané dílo, například formou přednášky či veřejného čtení.

Úterý 15. června v 17 hodin se koná přednáška Františka Kowolowského.

Foto: Robert Piesen, Gehinnom (Kráterový), 1963, laky, emaily, olej, plátno, 120 x 100 cm/ Photograph: Robert Piesen, Gehinnom (crater), 1963, varnishes, enamels, oil, canvas, 120 x 100 cm

From 6th  June
Exhibition of a single work / selected by František Kowolowski

Lecture will be held on Tuesday, 15th June at 5 p.m.

 

 

 


 

Tradice v proudu modernity / Stálá expozice

18. 1. – 31. 12. 2017 (vernisáž 17. ledna 2017 v 17 hodin)

Kurátor: Renáta Skřebská


Dlouhodobá výstava představuje jeden z proudů výtvarného umění, který byl v určitých obdobích přeceňován a v jiných bagatelizován, a tím je tradiční malba. Jedná se o díla zakladatelů generace české malby, jako byl Luděk Marold, Vojtěch Hynais nebo Václav Brožík, jejichž tvorba je představena především portrétními díly. Dále jsou zde zastoupeny obrazy malířů, kteří byli dlouhý čas neprávem spíše na okraji zájmu uměnovědy, jako například Maxmilán Pirner nebo Beneš Knüpfer. A v neposlední řadě díla autorů, kteří se vymezili proti modernistickým proudům, ať již cíleně, nebo nevědomky v rovině formální, či námětové. Přesto lze jejich tvorbu do jisté míry považovat za základnu pro následné avantgardní výboje. Často se jedná o autory, kteří byli střídavě ceněni a zavrhováni, jako byl Julius Mařák, Alois Kalvoda, Václav Radimský a řada dalších. Na výstavě jsou dále prezentována díla malířů, jako je Rudolf Kremlička nebo Václav Boštík ve výrazové poloze, ve které je příliš neznáme. Všechna díla spojuje řemeslná dokonalost a zároveň ryze vlastní invence a individuální rukopis v duchu tradiční malby, což je nečiní umělecky méně hodnotné než jejich slavnější avantgardní protějšky. Vystavená díla z období konce devatenáctého století do třicátých let dvacátého století pocházejí ze sbírky Galerie výtvarného umění v Ostravě.

18 January – 31 December 2017 (exhibition opening: 17 January 2017 at 17:00)
House of Art

Tradition in the current of modernity / Permanent exhibition

This long-term exhibition presents a current of modern art whose importance has sometimes been overstated and at other times understated – traditional painting. Artists featured at the exhibition include the first members of this generation of Czech painters – such as Luděk Marold, Vojtěch Hynais and Václav Brožík – whose work is represented mainly through their portraiture. The exhibition also presents works by artists who for many years were unjustly viewed by critics and theorists as marginal figures – such as Maxmilián Pirner and Beneš Knüpfer. Other painters represented at the exhibition were at odds with the Modernist tendencies of the time – either deliberately or by accident, in both form and content – yet their works can in a sense be viewed as precursors of the avant-garde movement that would later emerge. For many of these painters – including Julius Mařák, Alois Kalvoda, Václav Radimský and others – reception of their work fluctuated between enthusiasm and rejection. The exhibition also displays several paintings revealing little-known facets of the careers of artists such as Rudolf Kremlička and Václav Boštík. All the works presented at the exhibition are of outstanding technical quality, and they also reveal each painter’s distinctive artistic personality and creativity, manifested within the boundaries of traditional painting. Though traditional in concept, these painters’ works are no less artistically valuable than those of their better-known avant-garde counterparts. The works on display date from the end of the 19th century to the 1930s, and they are all taken from the collections of the Gallery of Fine Arts in Ostrava.



Oldřich Blažíček, Zátiší s lidovou kreamikou, 1913, olej, plátno

 


 

Jedno dílo ze sbírky GVUO

18. 1. 2017 – 31. 12. 2017


 


 
 

 

 

 

 

 
 
 
 
 
Pro školy
 
 
 
 
 
 


copyright 2008 - 2011 | Galerie výtvarného umění v Ostravě | all rights reserved TOPlist