(1872–1941) František Bílek je v kontextu českého výtvarného umění považován za synonymum symbolismu. Jeho jméno je spojováno se sochařskou a řezbářskou odnoží výtvarné tvorby, neméně kvalitní však jsou i kresby a grafiky, které zpravidla tvoří předstupeň jeho sochařských děl. V nich autor nacházel prvotní tvar a podobu díla, které následně realizoval převážně ve dřevě nebo v kameni. V letech 1887−1890 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze, nejprve v ateliéru malíře Maxmiliána Pirnera. Po zjištění oční vady — daltonismu — přešel do sochařského ateliéru Josefa Maudra a následně získal stipendium do Paříže. Bílek je považován za zcela ojedinělý fenomén v kontextu nejen českého, ale i světového výtvarného umění. Jeho tvorba přesahuje do mystických rovin, které v sobě nesou filozofické, náboženské i literární stopy. Mezi jeho nejbližší přátele patřila malířka Zdenka Braunerová, spisovatel Julius Zeyer a básník Otokar Březina. Každá z těchto osobností tvořila jistým způsobem důležitý mezistupeň v kontextu Bílkova života. Podporovala jej, dodávala mu odvahy v případě nejistoty, předávala mu svou duchovní energii a inspiraci. Bílkovým celoživotním tématem se stalo hledání smyslu života a tápání v oblasti osobní, ale i kolektivní viny a následného trestu. Jako člověk ryze věřící si vytvořil vlastní pohled na svět, který svým zcela originálním způsobem předával dál.