(1882–1953) Vůdčí osobnost české avantgardy, která v letech 1903−1906 studovala na Akademii výtvarných umění v Praze u profesora Františka Thieleho a Vlaha Bukovace. Výtvarník skupiny Osma a Skupiny výtvarných umělců. Od roku 1909 až do smrti byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes. V roce 1911 z něj krátce vystoupil a stal se spoluzakladatelem Skupiny výtvarných umělců. Redigoval Volné směry a Prameny. V letech 1914−1919 žil v Holandsku, kde se kromě malířství podílel na odbojové činnosti. Hned v prvních dnech války byl spolu s Josefem Čapkem zatčen nacisty. Po návratu z koncentračního tábora byl jmenován profesorem Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Rané práce ovlivnila pražská výstava norského expresionisty Edvarda Muncha v roce 1905. Expresionistické zaměření mají Fillova díla, která byla prezentována na výstavách Osmy v letech 1907 a 1908. Následně se přiklonil k Pablu Picassovi a George Braqueovi. Další fází tvorby se zařadil k syntetickému kubismu se zvýrazněnou plasticitou a konturními liniemi. Od poloviny 30. let v jeho dílech převažoval expresivní výraz umocněný tvarovými deformacemi a zesílenou fantazijní složkou.