Alfons María Mucha se narodil 24. července 1860 v Ivančicích, malém jihomoravském městečku v dnešní České republice. Jeho vlast byla od šestnáctého století pod nadvládou Habsburků, a když bylo Muchovi sedm let, stali se Češi součástí dualistické Rakousko-Uherské monarchie. Přestože byly české nároky na kulturní a politickou nezávislost Rakouskem ignorovány, národní vlastenecké hnutí bylo v plném rozmachu.
Mucha vyrůstal v období napjaté politické atmosféry, k níž vedlo sílící národní uvědomění. V roce 1862 vznikl vysoce vlivný sportovní a politický spolek Sokol, v jehož aktivitách se Mucha svou tvorbou později angažoval. V Ivančicích, stejně jako v mnoha dalších českých městech, byly zakládány vlastenecké organizace. Mladý Mucha se díky svému talentu mohl podílet na organizaci jejich politických aktivit svými návrhy plakátů, letáků a výzdobou hledišť. Pro Muchu byl patriotismus – láska k vlasti – vrozenou duchovní silou, která řídila jeho život a uměleckou činnost. Postupně se tento cit rozvinul v osobitou pacifistickou filozofii. Ta Muchu inspirovala             i k vytvoření Slovanské epopeje (1911–1928), jež představuje jeho dar národu a památník Slovanů i lidstva. Během dlouhodobých pobytů mimo České země to byla právě jeho rodina v Ivančicích, která udržovala umělcovy duchovní vazby k milované vlasti.
Tato sekce představuje portréty Muchovy rodiny, včetně jeho mladších sester Anděly a Anny, jeho ženy Marušky, která mu byla múzou a uměleckou spolupracovnicí, a také jejich dětí Jaroslava a Jiřího. Jako student umění v Mnichově a Paříži pokračoval Mucha ve tvorbě návrhů pro Krokodíl, Ivančický vlastenecký časopis, založený jeho švagrem Filipem Kunrem. V kresbě Vzpomínka na Ivančice, vytvořené v Paříži v roce 1903, jsou Ivančice ztělesněním vroucích vzpomínek na jeho mládí. Také Muchovy fotografie, pořízené v době, kdy pracoval na projektu Slovanská epopej, zachycují rodinné vazby a lásku, díky níž dosáhl svých uměleckých úspěchů.

DIVADELNÍ A REKLAMNÍ PLAKÁTY
Po několika letech ilustrátorské práce v Paříži nastal v Muchově kariéře dramatický zlom. Plakát Gismonda (1894), navržený pro Sarah Bernhardtovou, se stal senzací hned po vyvěšení na pařížských plakátovacích plochách na Nový rok 1895. Pařížané, zvyklí na plakáty Chéreta nebo Toulouse-Lautreca, byli nadšeni Muchovým inovátorským designem. Na nezvykle prodlouženém formátu dokázal živě vykreslit jevištní image „božské Sáry“ tak, jak ji vnímalo publikum. Realistické zobrazení herečky coby elegantní ženy s květinami ve vlasech, v luxusním kostýmu v detailním provedení a exotické byzantské motivy mozaiky v pozadí, to vše byly přitažlivé prvky, které se počínaje rokem 1896 staly charakteristickými pro Muchovy plakáty a jiné grafiky. Styl, který Pařížané pojmenovali le style Mucha, jej proslavil po celém světě jako jednoho z největších mistrů secese.
Sarah Bernhardtová, fascinována jeho uměním, mu nabídla smlouvu a učinila Muchu svým osobním grafikem a uměleckým poradcem. Mucha nyní představoval nejžhavější nový talent na pařížské umělecké scéně, vyhledávaný předními vydavateli, tiskaři a galeristy.
V roce 1896 podepsal smlouvu s firmou Champenois, která vlastnila jeden z největších tiskařských strojů ve Francii. Mezi léty 1896 až 1904 u Champenoise vytiskli většinu Muchových secesních plakátů a čistě dekorativních panelů, panó. Krátce nato začal Mucha používat své návrhy k výzdobě rozmanitých dekorativních a užitkových předmětů, nábytku a dokonce i architektury. Muchovo krásné, a přesto finančně dostupné umění, se začalo objevovat v domácnostech obyčejných lidí, kteří se tak z něj mohli těšit.

KRÁSA HARMONIE
Koncem devadesátých let devatenáctého století byly již Muchovy práce známy po celém světě a jeho jméno bylo neomylně spojováno s tehdejším uměleckým trendem – secesí. Jeho umělecká díla se vyznačovala osobitým estetickým kouzlem. Krásné ženy s bohatými dekorativními detaily v pozadí přinášely srozumitelné a univerzální sdělení – oslavu Krásy. Krása pro Muchu představovala „morální harmonii“ vizualizovanou v materiálním světě. Role umělce pro něj spočívala v předávání tohoto poselství ostatním prostřednictvím emocí, které v nich probouzí a inspiruje síla umění. Muchův osobitý grafický styl (le style Mucha) byl právě tím nástrojem, který měl diváka okouzlit a zároveň představoval vizuální jazyk – prostředek komunikace.
Tato sekce ilustruje vzorec Muchova stylu, který vzešel z jeho přesvědčení, že skutečný design by měl být pastvou pro oči. V rámci své strategie používal tzv. zlatý řez, poměr mezi formátem a kompozicí (2 : 3 nebo 3 : 2), harmonický kontrast barev, protichůdnost forem a ornamentální prvky jako aureoly a oblouky. Dokonalou kompozici představovala tzv. Q formule, což je termín, který poprvé použil a popsal anglický historik umění Brian Reade. Plakáty jako Pojišťovna Slavie (1907), Clio (1900) a Ateliér Mucha (1897) dokazují, že Mucha velice často umisťoval ženskou figuru – centrální subjekt – asymetricky do kruhu z aureoly. Oba dva prvky dohromady vytvářejí formu ve tvaru písmene Q, která představuje jeden z nejvýraznějších rysů Muchova stylu.

APOTEÓZA VLASTI A SLOVANSTVÍ
V roce 1910 se Mucha vrátil domů, aby naplnil svou vizi z mládí  a pomohl své vlasti skrze umění. V průběhu uplynulých deseti let rozvíjel myšlenku epického díla, jež by ukazovalo radosti a smutky slovanské historie. Domníval se, že pro dosažení politické nezávislosti bude pro Čechy velmi důležitá spolupráce s bratry Slovany, a proto se je snažil duchovně spojit pomocí společné historické zkušenosti. Mezi léty 1911 až 1926 Mucha pracoval na Slovanské epopeji, která obsahuje dvacet monumentálních pláten popisujících klíčové epizody z české a slovanské minulosti.
Vznik Slovanské epopeje se časově shoduje s několika klíčovými událostmi dvacátého století. Začátek první světové války v roce 1914 uvrhl Evropu do zmatku. Výsledkem války byl rozpad Rakouska-Uherska a vznik Československa, Muchovy nové vlasti, a dalších nezávislých slovanských států. Muchův sen se splnil a jeho vize dospěla k vrcholu na posledním plátně celého cyklu, Apoteóze Slovanů: Slované pro lidskost (1926). Tento obraz oslavuje vítěznou apoteózu Slovanů, dosažení politické nezávislosti v roce 1918. Mucha měl však ještě jedno přání. Vytyčit společný budoucí cíl Slovanů – trvalou jednotu a snahy o zachovávání míru a lidskosti. Odtud podtitul Slované pro lidskost.
Po návratu do vlasti začal Mucha pracovat na výzdobě Obecního domu (1910–1911). Tato sekce obsahuje studie pro Slovanskou epopej, kresby a malby na téma: válka, sounáležitost, víra  a univerzální láska.
Alfons Mucha se během své umělecké kariéry, jež trvala přes půl století, stal velmi plodným a všestranným umělcem. Jeho umělecký odkaz zahrnuje slavné secesní plakáty, mistrovské dílo Slovanskou epopej (1911–1928) a řadu dalších veřejných zakázek vytvořených pro nově vzniklou nezávislou Československou republiku. Přestože pracoval s nejrůznějšími médii a žánry, ať už mluvíme o „vysokém“ nebo o „lidovém“ umění, jeho hlavním motivem bylo evokovat lásku a sounáležitost. Jako jeden ze zakladatelů moderního propagačního výtvarnictví Mucha vyvinul bohatý vizuální jazyk, který je znám pod označením le style Mucha. Dále vymyslel novou formu umění, panó, dekorativní panely, jenž byly finančně dostupné širšímu publiku. Ať už šlo o komerční reklamu nebo dekorativní panely, jeho dílo vždy provázela hluboko v srdci zakořeněná touha po komunikaci s lidmi a náklonnost ke světu kolem. Mucha věřil, že hlavním cílem umění je tvorba krásy, kterou definoval jako harmonii mezi duchem a tělem, mezi vnitřním a vnějším světem. Byl přesvědčen o tom, že dobré umění je natolik silné, aby inspirovalo a spojovalo lidi, kteří věří ve stejné ideály, jako jsou mír a přirozený vývoj lidstva. V průběhu uměleckého úsilí se Muchova láska k životu proměnila v univerzální lásku k vlasti, bratrům Slovanům a v pocit sounáležitosti celého lidstva. Muchova Slovanská epopej a další práce, které vytvořil po návratu ze svého pobytu v Paříži, odráží tento proces duchovního vývoje.
V ostravském Domě umění je výstava prací Alfonse Muchy prezentována vůbec poprvé. Ve čtyřech tematických okruzích je zde představeno bezmála sto sedmdesát děl, mezi něž patří olejová plátna, kresby, grafiky, ale i téměř šedesát Muchových fotografií. Tak početný cyklus novotisků z originálních skleněných desek nebyl ještě v žádné české galerii představen. Mezi další unikáty výstavy patří Muchova přípravná skica k obrazu č. 11 z cyklu Slovenská epopej „Schůzka na Křížkách“ (293x262 cm). Toto dílo je v Ostravě vystaveno ve světové premiéře. Dalším obrazem, na který bychom rádi upozdili, je nazvané „Alegorie dramatických umění“ (1890), trvale umístěné v Muchových rodných Ivančicích. Vzhledem ke svým rozměrům (407x168 cm) je v posledních dvaceti letech vystaveno v naší republice podruhé. Ostravská galerie v souvislosti s výstavou získala i ojedinělou zápůjčku od soukromého sběratele – kompletní Muchův vzorník secesních motivů s názvem „Documents décoratifs“ (1902).  Veřejnost si jej na této výstavě může detailně prohlédnout v digitální podobě. Galerie výtvarného umění v Ostravě ve svých sbírkách disponuje šesti díly Alfonse Muchy, přičemž nejvýznamnější z nich je obraz „Dívka v květech“ (1935). Další vystavené práce jsou zapůjčeny z galerijních a muzejních fondů a ze sbírek českých a zahraničních soukromých sběratelů. Hlavním partnerem této výjimečné kulturní události je „Mucha Fundation“ – nadace, která spravuje výtvarnou pozůstalost po Alfonsu Muchovi. Velký dík patří Johnu Muchovi, vnukovi Alfonse Muchy, bez jehož velkorysosti a aktivní účasti by tento významný projekt na tak vysoké úrovni nebylo možno v Ostravě uskutečnit.

Gabriela Pelikánová

Koncepce, výběr a uspořádání výstavy: Tomoko Sato, Jiří Jůza
Texty: Gabriela Pelikánová
Překlad: Jana Přidalová
Realizace: Jan Kudrna, Petr Beránek, Ctirad Janečka, Vladimír Šulc, Josef Mladějovský
Grafický design: Ian Derson Advertising
Propagace: Ian Derson Advertising, Jana Šrubařová
Vzdělávací programy: Zuzana Jasanová

Pořadatelé děkují Johnu Muchovi, vnukovi Alfonse Muchy, bez jehož velkorysosti a aktivní účasti by v Ostravě nebylo možno výstavu uskutečnit.  

Zapůjčitelé:

Nadace Alfonse Muchy, Západočeská galerii v Plzni, Muzeum umění v Olomouci, Muzeum Brněnska v Ivančicích, Galerie výtvarného umění v Hodoníně, Galerie moderního umění v Hradci Králové, Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně a soukromí sběratelé v ČR a zahraničí