logo přechod 1 přechod 2
domů o galerii sbírky expozice pro školy výstavy centrum e-obchod
GVUO > Výstavy > Archív výstav  
 
Galerie výtvarného
umění v Ostravě

příspěvková organizace
Poděbradova 1291/12,
702 00 Ostrava 1
+420 596 112 566
info@gvuo.cz
Dům umění
Otevírací doba:
úterý 10 - 20 hodin
středa - neděle
10 - 18 hodin
 
Moravskoslezský kraj
Galerie výtvarného umění v Ostravě je příspěvkovou organizací zřizovanou Moravskoslezským krajem
Rada galerií ČR
GVUO je členem
Rady galerií ČR
 
Generální partner
Partneři
 
Spolupracujeme s
SPOK
Bludný kámen


            
 
 

 

     

 

Výstava jednoho díla ze sbírek GVUO 
Robert Piesen - Gehinnom (Kráterový)
vybral František Kowolowski, děkan Fakulty umění Ostravské univerzity

Od 6. června 2017 / Dům umění

Od ledna letošního roku galerie krátkodobě vystavuje v rámci svého nového vizuálního stylu solitérní dílo ze sbírky Galerie výtvarného umění v Ostravě. Vystavená díla vybírají různorodé osobnosti z řad literátů, výtvarných umělců, divadelníků, architektů, vědců, hudebníků, restaurátorů a dalších profesí, které se primárně uměnovědou nezabývají, ale jejich citlivost a invence je kvalifikuje k tomu, aby se staly kurátorem výstavy pro jeden obraz. Na základě své volby se pak tyto osobnosti podělí o svůj specifický pohled na vybrané dílo, například formou přednášky či veřejného čtení.

Úterý 15. června v 17 hodin se koná přednáška Františka Kowolowského.

Foto: Robert Piesen, Gehinnom (Kráterový), 1963, laky, emaily, olej, plátno, 120 x 100 cm/ Photograph: Robert Piesen, Gehinnom (crater), 1963, varnishes, enamels, oil, canvas, 120 x 100 cm

From 6th  June
Exhibition of a single work / selected by František Kowolowski

Lecture will be held on Tuesday, 15th June at 5 p.m.

 

 

 

 

                                                                             

Antonín Střížek je autor, který je bytostně spjat s Ostravou. Prožil zde své dětství i část mládí. Navíc se na ostravská pro něj významná místa opakovaně a rád vrací.  Jak sám říká, jsou to pro něj existenciální výlety, při kterých nejen rekapituluje minulost, ale také tvoří a přemýšlí o své práci. Čerpá inspiraci a přemítá nad věcmi, na které mu svým způsobem jindy nezbývá čas.  Střížkovo dílo se začíná jasně profilovat již po absolvování Akademie výtvarného umění v Praze.  Už na přelomu 80. a 90. let vytvořil několik velmi zásadních prací (Husy a kometa, 1989 nebo K. H. Mácha, 1989). Podstatou jeho práce je epický prožitek, nebo vjem, který autora ovlivňuje bez ohledu na prvotní inspirativní impuls. Střížek zpracovává celou řadu témat, ať už jde o městské scenérie, nebo různé podoby zátiší. Pro jeho tvorbu je příznačná především obtížně popsatelná, avšak jasně rozpoznatelná radost. Ať už jsou jeho témata vážná, nebo banální, vždy jsou prezentována v autorově typické harmonii. Právě harmonie a vyváženost barevných vrstev, gest i proporcí utváří ze Střížkova díla poutavý a osobitý celek.

Výstava Antonín Střížek – Život představuje zásadní ukázky autorovy tvorby posledního desetiletí. Jak už sám název napovídá, pozornost bude zaměřena především na každodennost a pestrost městského prostředí. Právě koncentrace a zaujetí krajinou či pulzem města je jedním z hlavních témat autorovy tvorby poslední doby. Ať už maluje New York, Ostravu, ulice v čínských městech, bezejmenné scenérie nábřeží nebo ospalé dvory činžovních domů, je stále tím nenápadným divákem a pokorným vnímatelem. Prostředí města však není a nebude jediným leitmotivem Střížkova Života. Častým a typickým tématem autorovy tvorby jsou také zátiší. Jako významový, ale také filozofický kontrast bude na výstavě představena pozoruhodná a oceňovaná velkoformátová série metafyzických zátiší z roku 2009–2014 (Rudl, Minimax, Trockého vana a Kávovar). V této sérii Střížek klade důraz na podstatu vyobrazených předmětů. Dokáže nalézt unikátní proporci mezi vyobrazeným objektem, jeho okolím a barevnými plochami. Povyšuje předměty denní potřeby na objekty skulpturního až oltářního charakteru. Díky tomu se ani zde nevytrácí pomyslná příběhovost, která je v jeho obrazech silně přítomná.
Nedílnou součástí Střížkovy tvorby je také fotografie. Tvrzení, že je fotografií fascinován, není ani zdaleka troufalé. Střížek neužívá toto médium jen jako prvotní inspiraci pro svá plátna. Velmi často fotografuje místa, předměty a témata, která by byla malbou těžce zobrazitelná, nebo dokonce autorem „nenamalovatelná“. Z jeho snímků je patrné zaujetí a nebývalá koncentrace. Střížkovy fotografie reprezentují svébytnou a stále sledovanější polohu jeho tvorby. Jejich energie a jistá odlišnost od jeho malířského díla doplňuje a skládá pomyslnou mozaiku pocitů, prožitků a míst, která  navštívil a která jej zaujala.  /Jan Kudrna/

Pátek 21. 7. 2017 11.00–13.00
Komentované prohlídky a brunch s Hanou Puchovou a Antonínem Střížkem
Snídaně, svačina či oběd v rámci neformálního brunche a povídání o výstavách ŽIVOT Antonína Střížka a PEVNÉ VAZBY Hany Puchové za osobní účasti obou autorů, kteří svými výstavami také provedou.

Foto: Antonín Střížek, Rudl, 2009, olej, plátno, COLLETT Prague | Munich, 220 x 180 cm / Photograph: Antonín Střížek, Rudl, 2009, oil, canvas, COLLETT Prague | Munich, 220 x 180 cm

 

Antonín Střížek – Life

Antonín Střížek is an artist whose life and work are inextricably connected with Ostrava. It was in this city that he spent his childhood and much of his youth – and he has always enjoyed returning repeatedly to his favourite places in Ostrava. He describes these returns as existential journeys – enabling him not only to revisit the past, but also to create and think about his work. In Ostrava he finds inspiration, and he has time for contemplation – something that is lacking in his life elsewhere. Střížek’s work began to take on its distinctive contours soon after his graduation from the Prague Academy of Fine Arts. Some of his most important works date from the late 1980s and early 1990s (such as Geese and a Comet, 1989, or K.H. Mácha, 1989). At the core of his work is epic experience – impressions which influence the artist regardless of the original impulse and source of inspiration. Střížek addresses a broad range of themes, from urban scenery to various forms of still life. A characteristic feature of his art is a sense of joy – which, though difficult to describe, is clearly distinguishable. Whether his themes are serious or banal, they are always presented in Střížek’s typically harmonious manner. The harmony and balance of colour layers, gestures and proportions unites his oeuvre into a captivating and deeply personal entity.
The exhibition ‘Antonín Střížek – Life’ presents a selection of his most important work from the past decade. As the title suggests, the main focus is on everyday themes and the variety of the urban environment; the focus on urban landscapes and impulses is one of the central themes in Střížek’s recent work. Whether he is painting New York, Ostrava, the streets of Chinese cities, nameless river embankments or the sleepy courtyards of tenement blocks, he always remains an unobtrusive presence, a modest observer of his surroundings. But urban environments are not the only leitmotif in Střížek’s work. He also frequently returns to still lifes, which remain one of his most typical genres. To offer a semantic and philosophical contrast with his urban scenes, the exhibition also presents his remarkable and acclaimed series of large-format metaphysical still lifes dating from 2009–2015 (Rudl, Minimax, Trotsky’s Bath, Coffeemaker). In this series Střížek emphasizes the essence of the objects he depicts. He is able to capture a unique proportionality between the object, its surroundings, and colour surfaces. He elevates items of daily use into sculptural objects which could almost be displayed on an altar. Thanks to this quality, his still lifes never lose the narrative element that is such a characteristic feature of his paintings.
Another fundamental part of Střížek’s work is his photography. It is no exaggeration to say that he is utterly fascinated with this medium. He does not use photography merely as an initial source of inspiration for his canvases. Very frequently he photographs places, objects and themes that would be very difficult to depict in painting – being on the boundary of “unpaintability”. Střížek’s photography reveals a deep commitment and a remarkable intensity of concentration. His photographs form a distinct component of his oeuvre, one that is attracting more and more attention. Distinctively different from his paintings, and imbued with an intense energy, his photographs contribute their own specific piece to the mosaic that makes up Střížek’s work – a mosaic consisting of emotions, experiences, and the places that he has visited and that have captivated his imagination. /Jan Kudrna/

Guided tours and brunch with Han Puchová and Antonín Sřížek
Breakfast, snack or lunch as part of the informal brunche and talking about exhibitions Antonín Střížke's LIFE and Hana Puchova's STRONG BONDS by the personal participation of both authors who will also perform their exhibitions.

 

 


 

 

 

Hana Puchová se narodila 15. dubna 1966 v Ostravě. Počátky její profesionální umělecké dráhy spadají do období studia na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (1991–1997) v Ateliéru ilustrace a grafiky Jiřího Šalamouna a Ateliéru typografie u profesora Jana Solpery. V roce 1996 absolvovala studijní pobyt v Marseille. Autorka žije a tvoří v Ostravě a v současné době učí výtvarnou výchovu na Církevní základní škole Přemysla Pitra v Ostravě-Přívoze.
Hana Puchová prožila celý dosavadní život, s výjimkou studijních let, v Ostravě.  Důvěrně zná její proměny v průběhu času, její ponurost, bezútěšnost, malost, ale i temnou romantiku a malebnost a především nutnost vybudovat si k ní vztah. Zde se setkala s řadou ostravských výtvarníků a literátů, kteří měli podobné názory a potřebu svobodné tvorby. Jednou z reakcí bylo založení umělecko-literární skupiny Přirození (1988–1992), která byla složená z umělců, jež působili v Ostravě mimo oficiální scénu. Během jejího působení se členy stali výtvarníci Daniel Balabán, Zdeněk Janošec Benda, Petr Pastrňák, Jiří Surůvka, Pavel a Helena Šmídovi i literát Jan Balabán, který se stal jedním z prvních a klíčových kurátorů autorčiných výstav. Hana Puchová patřila k blízkému okruhu přátel této skupiny.
Současná autorčina malířská tvorba je námětově zaměřena především na portréty a zátiší. Během studií se zabývala také krajinářskými motivy a žánrem. Příznačné jsou kaligrafické studie přírody (Dobrá na Šumavě, 1993), kde zachycuje magičnost dané krajiny (Černý kříž, 1993; Vltava a Nové Údolí, 1993). Hana Puchová se již v tomto počátečním období prezentuje jako autorka, která vidí a především maluje „obyčejné věci obyčejným způsobem“ a tím dosahuje „neobyčejných“ výsledků. K počátkům tvorby patří také studijní pobyt ve Francii v roce 1996. Kvaše, obměňující často jediné kompoziční schéma – pásovou frontální krajinu (Luminy, 1996; Vallon des Auffes, 1996) – ukazují nedotčenost přírody a její vytrženost z přítomnosti. Pro většinu děl francouzského pobytu, především u žánrových momentek (Děti hrající si na slepce; Děti s bundami naraženými na hlavy, 1996), je příznačná linie jako nosná funkce, přesnost linky, neobvyklá fauvistická barevnost a především klid, zasněnost a hravost.
Od počátku autorčina tvorba osciluje mezi kresbou a malbou, řada jejích prací vzniká za použití kombinovaných technik. K nejznámějším patří cyklus Oči hluboko dokořán (2004–2015). Jímavý příběh, kde se mísí lidské a bájné bytosti, které narážejí na osamělost, nepochopení a vztahovou prázdnotu. Zároveň potvrzuje autorčinu schopnost vytvořit jednoduchými často primitivistickými výtvarnými prostředky až básnickou vizi. Cyklus provází divoká romantika a osudovost.
Klíčovými tématy její tvorby jsou portréty a zátiší. Obsáhlým malířským cyklem otevírá cestu pomyslného návratu k rodinnému portrétu. Malby v nás mohou vyvolat pocit nostalgie, který známe se starých fotografií, kde se mísí ostych i pousmání nad jímavým kouzlem dávno minulého a občas také smutek. Nejedná se však o patetické a bezduché zachycení vzpomínek. Postavy vložené do lapidárně malovaného prostoru mohou působit jako naivní, rustikální a primitivní. Je zde soustředěná přímočarost, která v sobě nese něco neproniknutelného, tajemného. Tvarová kompaktnost a důmyslná barevná modelace, kde převládá modř, propůjčuje obrazu Jan a Daniel (2010) spirituální symbolický rozměr. Portrétované matky postrádají kanonickou krásu, přesto jsou krásné jiným úhlem pohledu, jakousi jímavou krásou gotických Madon a posvátností obyčejnosti (Karla a Mikoláš, 2011; Šárka a Frida, 2017). V portrétech je určitá slavnostnost a rozechvění, která se z portrétovaných přenáší do portrétu (Jiří a Nina, 2017). Enigmatická scéna pozadí umocňuje sledování děje v prvním plánu, kde probíhá soustředěné veristické zpodobnění postav s různými detaily a „atributy“ – tetování, papoušci (Ilona a Jirka, 2016) nebo něžná hračka v podobě kočky (Dita a Viktorka, 2012). Ke slovu se dostává schopnost využít každý odpozorovaný detail jako „stigmata“ na ruce, která jsou prozaickým kousnutím žáka mateřské školy (Nina, 2017). Je tu mlčenlivý klid, pousmání a harmonie, ale také statičnost, opuštěnost a ono tiché zastavení času, který portrétovaným mimo obraz neúprosně běží. Hana Puchová tvoří ojedinělou genealogii svých přátel a postupně také jejich dětí.

 

Výjimečnost pohledu a hloubku invence dokazuje také v rámci zátiší. Hana Puchová jakoby putováním v čase obnovila kouzlo a krásu květinových zátiší. Často maluje osamělé květiny ve skleněné váze, kde je zdůrazněná symetrie podle vertikální osy – pomocí větších kusů s vysokými stonky – narcis, lilie. Na první pohled některé kytice působí jako těžké a nelyrické. Při bližším pohledu, podobně jako u řady dalších autorčiných děl, začneme vnímat její technickou dovednost, tvarovou něhu a křehký půvab vegetativních forem. Výtvarně vychází z jevové reality, která zároveň vynáší utajený život prostorových věcí na jejich povrch. Květiny ve váze přestávají existovat jako část skutečnosti, proměňují se ve schéma podobně jako další předměty novodobých vanitas – zubní pasta, mobil, láhev s minerálkou a jiné každodenní předměty. Zátiší se rovná klidu a jako obraz objevuje statické kvality přírody a věcí. Tímto pohledem jsou viděny osobní zážitky, nenáročné, intimní spíše smutné než veselé, které promítnuty před diváka přesvědčují o stereotypech každodennosti pomocí často se opakujících prvků – pasta, sprej, odložený prsten, hřeben, parfém mobil, teploměr atd. (Teploměr, 2010). Časté je minimalistické pojetí ve spojení s monotónní barevností, které působí až metafyzicky (Bez názvu, 1999).  Mimo květinová zátiší se zabývá dalším pozapomenutým tématem a tím je hospodářské zvíře.  Pro výtvarné umění znovu objevila tiché kouzlo a odevzdanou něhu zvířat se smutným údělem (Malá, 2014). Za určitý druh zátiší můžeme považovat také cyklus bytů či pokojů, který vznikal mezi léty 2002–2006. Opět je zde reálná skutečnost, která je příznačná pro celou tvorbu Hany Puchové. Ukazuje podstatu a magii obyčejných prostých věcí a událostí, což činí její tvorbu empatickou a ojedinělou. Tak je tomu i v případě bytů.  Prvním popudem byla představa, že byt je vlastně také určitou krajinou, kterou člověk obývá. Vznikl ojedinělý cyklus bytů zabydlených a obydlených skutečnými lidmi. Můžeme je opět vnímat v několika rovinách. Jako vztah k prvotním a niterným potřebám člověka, protože byt či pokoj je svrchovaným územím. Nebo také jako bezpečné území a poslední ostrov před šedivým a smutným životem „venku“. Jsou to sondy do intimity každého jedince formou výmluvné zkratky, mohou v nás evokovat „byty pro panenky,“ ve kterých se pohybují oživlé panenky, něžné a křehké (Benda, 2002). Vynikají kompoziční přehledností a zároveň v sobě nesou nezastupitelnost konkrétního člověka (Hana, 2003), ale také určitou sociologickou sondu – dobový nábytek, zařízení. Je zde verismus Neue Wilde a biedermeierovské kouzlo bizarnosti věcí, které doma s láskou hromadíme (Láďa, 2004).
Tvorba Hany Puchové, která je také ilustrátorkou a autorkou komiksů ukazuje, že lavíruje mezi zdánlivě přísnou a přímočarou realitou, se kterou urputně a tvrdohlavě v dlouhém tvůrčím procesu maluje svět lidí, zvířat a rostlin a vzápětí tuto „drsnost“ zjemní drobným a něžným detailem, který poodhalí její vlastní pochyby, plachost a citlivost. /Renata Skřebská/

Pátek 21. 7. 2017 11.00–13.00
Komentované prohlídky a brunch s Hanou Puchovou a Antonínem Střížkem
Snídaně, svačina či oběd v rámci neformálního brunche a povídání o výstavách ŽIVOT Antonína Střížka a PEVNÉ VAZBY Hany Puchové za osobní účasti obou autorů, kteří svými výstavami také provedou.


Hana Puchová, Tři sestry, 2009, akryl, plátno, 150 x 130 cm, GVUO / Photograph: Hana Puchová, Three Sisters, 2009, acrylic, canvas, 150 x 130 cm, GVUO

21 June – 3 September 2017 (exhibition opening: 20 June 2017 at 17:00)
House of Art

Hana Puchová / Strong Bonds

Hana Puchová was born in Ostrava on 15 April 1966. Her professional career as an artist began while she was still a student at the Prague Academy of Arts, Architecture and Design (1991–1997), where she studied illustration and graphic art under Jiří Šalamoun and typography under Jan Solpera. In 1996 she visited Marseille for a study trip. Hana Puchová lives in Ostrava, and she currently teaches art at the Přemysl Pitr primary school in the city’s Přívoz district.
Hana Puchová has spent her entire life (with the exception of her studies) in Ostrava. She is intimately aware of how the city has changed and transformed itself over the years – and she is sensitive to Ostrava’s grim, stark nature, its smallness, yet also its dark romanticism, its visual fascination, and above all the importance of developing a deeply personal relationship with the city. In Ostrava she met many members of the city’s artistic and literary scene who shared her views and her desire for creative freedom. One outcome of these meetings was the formation of the artistic-literary group Přirození (1988–1992), whose members were active outside Ostrava’s official scene. (The name of the group is a play on words, meaning both ‘natural people’ and ‘genitals’.) Its members included the artists Daniel Balabán, Zdeněk Janošec Benda, Petr Pastrňák, Jiří Surůvka, Pavel Šmíd, Helena Šmídová, and the writer Jan Balabán – who became one of the first (and most important) curators of Puchová’s exhibitions. Hana Puchová was a close friend of the group.
Her current work focuses mainly on portraits and still lifes. During her studies she also painted landscapes and genre pieces. Characteristic works include her calligraphic studies of nature (Dobrá na Šumavě, 1993), in which she captures the magical essence of landscapes (Černý Kříž, 1993; The Vltava River and Nové Údolí, 1993). In these early works, Puchová viewed and painted “ordinary things in an ordinary way”, yet achieved extraordinary results. Her early career was also influenced by her study trip to Marseille in 1996. Her gouaches from this period often present variations on a single compositional pattern – frontal landscapes (Luminy, 1996; Vallon des Auffes, 1996) depict the untouched natural world, detached from the present day. Most of the works dating from her time in France, especially her genre pieces capturing fleeting moments (Children Playing Blind Man’s Buff; Children with Coats on their Heads, 1996), are characterized by a strong linear quality, with precise lines, unusual Fauvist colours, and an all-pervading sense of peace, playfulness and a dreamlike atmosphere.
From her very earliest works, Hana Puchová’s career has oscillated between drawing and painting – and many of her works have used combined techniques. Her best-known works include the cycle Eyes Wide Open (2004–2015), which tells an absorbing story mixing humans and mythical beings who encounter loneliness, misunderstanding and emptiness in their relationships. The cycle also demonstrates Puchová’s ability to use simple (often primitivistic) artistic means to create a poetic vision imbued with a wild romanticism and a sense of inevitable fate.
The key elements of Puchová’s work are her portraits and still lifes. Her cycle We Are Here represents a form of return to the family portrait. These paintings can evoke a feeling of nostalgia that we know from old photographs – blending an element of melancholy with bashful pleasure at the touching magic of times long past. But these works are not a mere vacuous attempt to capture memories imbued with pathos. The figures – set into a tersely painted space – may appear naïve, rustic or primitive. They embody a concentrated directness with the sense of something impenetrable, secretive. The compactness of shape and the sophisticated colour modulation (dominated by blue) lends the painting Jan and Daniel (2010) a symbolic and spiritual dimension. The portraits of mothers lack canonical beauty, yet when viewed from a different perspective they reveal the absorbing beauty of Gothic Madonnas and the sacred dimension of the ordinary (Karla and Mikoláš, 2011; Šárka and Frida, 2017). The portraits have a celebratory quality, a tremulousness that has passed from the depicted figures into their portraits (Jiří and Nina, 2017). The enigmatic background scene lends power to the narrative viewed in the foreground, with its concentrated veristic depiction of figures including various details and “attributes” – tattoos, parrots (Ilona and Jirka, 2016), or a tender plaything in the form of a cat (Dita and Viktorka, 2012). Puchová is able to imbue each observed detail with meaning – as with the “stigmata” on the hands, which are simply the bite marks of a small child (Nina, 2017). These paintings exude a silent peace, contentment and harmony, combined with a sense of abandonment and a quiet timelessness – in contrast with the relentless passage of time outside the frame of the picture. Hana Puchová’s works make up a unique genealogy of her friends – and also of their children.
Puchová’s still lifes also display her exceptional observational talent and depth of invention. As if travelling back and forward in time, she has rediscovered the beauty and magic of floral still lifes. She often paints single flowers in glass vases, accentuating their symmetry along a vertical axis by choosing tall flowers such as daffodils and lilies. At first sight, some of the flowers may appear heavy, lacking in lyricism. Yet if we take a closer look – as with many of Puchová’s works – they begin to reveal the artist’s technical skill, with tender lines capturing the fragile beauty of these floral forms. The paintings draw on real phenomena, yet they bring the secret, unseen life of these spatial forms to the surface. Flowers in a vase thus cease to exist as elements of reality; they are transformed into schemata, like other items from the modern vanitas – toothpaste, mobile phones, mineral water bottles, and other everyday objects. Still lifes are, by definition, still; they depict the static qualities of nature and objects. This is the lens through which the artist views personal experiences – modest, intimate, more sad than happy – which, when presented to the viewer, reveal the everyday routines embodied in repeatedly depicted elements such as a tube of toothpaste, a spray can, a ring, a comb, perfume, a mobile phone, a thermometer, and so on (Thermometer, 2010). The minimalistic depiction is often combined with a monotonous use of colour, opening up an almost metaphysical dimension (Untitled, 1999). In addition to her floral still lifes, Puchová also revisits another half-forgotten theme – farm animals. She rediscovers the quiet magic and resigned tenderness of animals with a sad fate (Small, 2014). Another aspect of her work that can also be placed in the category of still lifes is represented in her cycle of apartments or rooms, dating from 2002–2006. Here again we see a typical feature of Puchová’s work, as she depicts the essence and magical quality of simple ordinary things and events – an achievement which imbues her work with a unique empathy. The original inspiration for her paintings of apartments was the notion that an apartment is essentially a type of landscape inhabited by people. This idea gave rise to a cycle of apartments lived in by real people. Again we can understand these paintings on different levels: they depict and manifest the most primary and basic human needs (because an apartment or a room is an individual’s own personal space), and they also depict a safe space – a person’s last refuge from the grey, sad world “outside”. These paintings represent a revealing “short-cut” into the intimate space of each individual; they may evoke dolls’ houses inhabited by living dolls, tender and fragile (Benda, 2002). They excel in their clarity of composition, while at the same time expressing the uniqueness and irreplaceability of each individual person (Hana, 2003) and also representing a form of sociological survey, including period furniture and household items. They incorporate the verism of the Neue Wilde and a Biedermeier-like delight in the magical bizarreness of the things that we enjoy accumulating in our homes (Láďa, 2004).
Hana Puchová’s works – not only her paintings, but also her illustrations and comics – are on the one hand characterized by an ostensibly strict, direct depiction of reality; throughout her entire oeuvre she has remained stubbornly loyal to the world of people, animals, plants and objects. Yet at the same time this “harshness” is softened by her depiction of small, tender details which reveal her sense of doubt, her pervasive shyness and sensitivity. /Renata Skřebská/

Guided tours and brunch with Han Puchová and Antonín Sřížek
Breakfast, snack or lunch as part of the informal brunche and talking about exhibitions Antonín Střížke's LIFE and Hana Puchova's STRONG BONDS by the personal participation of both authors who will also perform their exhibitions.

 


 

Vernisáž 11. července v 17 hodin, Dům umění

Výstava navazuje na projekt věnovaný Aloisi Sprušilovi, prvnímu řediteli Domu umění, který za své dvacetileté působení získal darem, převodem nebo koupí dva tisíce nových uměleckých děl do sbírky galerie. Rozšiřování sbírek provázelo celou historii Galerie výtvarného umění v Ostravě. K velmi silné aktivitě došlo zejména v polovině šedesátých let a v následujícím desetiletí, kdy mimo jiné vznikly důležité sbírky mezinárodní povahy.
V roce 2011 jsme představili přírůstky za uplynulé desetiletí. Nyní můžeme opět představit výběr nových akvizic. Díky Moravskoslezskému kraji a jeho dotační podpoře bylo možné zakoupit znamenitá díla českého moderního umění a autorů, kteří ve sbírce doposud neměli zastoupení. Dříve tomu tak bylo z politických důvodů a později kvůli ekonomickým regulativům. Zejména se jedná o velikány české kultury Karla Malicha, Zdeňka Sýkoru nebo Zbyňka Sekala. Vedle nich jsme však mohli doplnit sbírku i o umělecká díla významných regionálních autorů, jako je například Marius Kotrba a Jakub Špaňhel, nebo díla z okruhu německo-židovské kultury, které se koncepčně věnujeme, jako jsou Hugo Baar či Karl Harrer.
Je také potřeba poděkovat paní Marii Wojnarové, Eduardovi Ovčáčkovi a Adamu Kubíčkovi za velkorysé dary. Mnohé akvizice nyní nebudou představeny, protože jsme je vystavovali v nedávné době (například Hugo Demartini, Franta, Daniel Balabán, Zbyněk Janošec Benda), nebo budou prezentovány v blízké době (Vlastislav Hofman). Za uplynulých pět let se nám podařilo do sbírek získat šest set devadesát šest nových položek. / Jiří Jůza/

Acquisitions 2012-2016

The exhibition follows on from a project devoted to Alois Sprušil, the first director of Ostrava’s House of Art. During his two decades in charge of the gallery, Sprušil acquired two thousand new artworks for its collections – either purchasing the works or receiving them free of charge (including donations). The Gallery of Fine Arts has continually expanded its collections throughout its entire history – particularly during the late 1960s and 1970s, when it assembled major collections of international significance.

In 2011 we presented our acquisitions from the previous decade, and now we can once again display our newly acquired works. Thanks to generous support from the Moravian-Silesian Region we have been able to purchase some outstanding examples of Czech modern art – including works by artists who were not previously represented in our collections. (These omissions were first due to political reasons, and then to economic constraints.) Artists represented in our collections for the first time include major Czech cultural figures such as Karel Malich, Zdeněk Sýkora and Zbyněk Sekal. We have also acquired works by important regional artists (such as Marius Kotrba and Jakub Špaňhel), as well as artists from the historic German and Jewish communities (such as Hugo Baar and Karl Harrer).

We would like to express our gratitude to Mrs Marie Wojnarová, Mr Eduard Ovčáček and Mr Adam Kubíček for their generous donations. Many of the acquisitions will not be displayed now because we have already presented them as part of recent exhibitions (e.g. Hugo Demartini, Franta, Daniel Balabán, Zbyněk Janošec Benda) or we will be presenting them in the near future (Vlastislav Hofman). In the past five years we have managed to acquire a total of 696 new items for our collections. /Jiří Jůza/


 

 

ANNA GRZELEWSKA / JULIA WANNABE

17. 6. – 4. 7. 2017 (vernisáž 16. června v 17.30 hodin)

 

Výstava se koná jako součást festivalu OstravaPhoto 2017.

Anna Grzelewska je polská fotografka působící ve Varšavě. Je absolventkou katedry pedagogiky Varšavské univerzity (2003) a žačkou Andrzeje Wajdy v oboru filmové režie se zaměřením dokumentární film. Od roku 2010 studuje na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě.  Její projekt Julia Wannabe je sugestivní studií o životě mladé dívky, která hledá oporu v problematickém období na prahu dospělosti.

“Julia Wannabe” je projekt, kterým popisuji dospívání mé dcery Julie.
Mým cílem bylo hledat zdroje ženské identity a zkoumat okamžik, kdy se dívka stává ženou. V tomto přechodu je něco dvojznačného a znepokojivého. Masová kultura znázorňuje dětství jako období štěstí: sladké a nevinné. Naše paměť má také tendenci systematicky vymazávat všechny možné narušení takového obrazu.

Fotografováním Julie, jsem se chtěla poukázat na to, že proces dospívání je daleko složitější proces. Tento soubor není reportáží, deníkem nebo rodinným albem, je to pokus o zachycení univerzálnosti tohoto období. Je to také fotografická reinterpretace psychologického procesu přenosu – fotografický obraz je výsledkem zkušenosti Julie a mé vzpomínky na toto období.
Název projektu je odkazem na fenomén “Madonna Wannabe”. Dívky, které poslouchají hudbu Madonny, se oblékají a používají make-up, aby vypadaly přesně jako ona. S těmito vnějšími atributy se snaží objevit podstatu toho, jaké to je být Madonnou – esence ženskosti, kterou tato populární zpěvačka ztělesňuje. Paradoxně jim to pomáhá vyjádřit sebe samotné. /Anna Grzelewska/

Komentovaná prohlídka se uskuteční v sobotu 17. června v 10.30 hodin.

Foto: Anna Grzelewska, Julia Wannabe 3

17 June – 4 July 2017 (exhibition opening: 16 June 2017 at 17:30)
House of Art

OstravaPhoto 2017
ANNA GRZELEWSKA / JULIA WANNABE

Anna Grzelewska is a Polish photographer working in Warsaw. She is a graduate of the Department of Education, University of Warsaw (2003) and Zack Andrzej Wajda in film directing, focusing documentary. Since 2010 she studied at the Institute of Creative Photography in Opava. Her project Julia Wannabe is a vivid study of the life of a young girl who is looking for support in a difficult period at the threshold of adulthood.

Julia Wannabe exhibition is part of the second year photography festival OstravaPhoto 2017 (15th-30th  June 2017), whose theme is "different eyes - between certainty and uncertainty." Photography exhibition in various locations Ostrava offers an interesting program. /Anna Grzelewska/

Guided tour will be held on Saturday at 10.30 am.

 


 

Trvalý odkaz budoucnosti
Alois Sprušil a sbírky v letech 1926 – 1946

5. 4. – 11. 6. 2017 (vernisáž 4. dubna 2017 v 17 hodin), Dům umění

Galerie výtvarného umění v Ostravě spravuje sbírky mimořádných hodnot a kvality, které mají své kořeny u zrodu Domu umění v odkazu jeho duchovního otce architekta Františka Jurečka a v činnosti jeho prvníhoředitele Aloise Sprušila.
Duší nejrůznějších aktivit, které vyvrcholily činností Domu umění, byl právě Alois Sprušil. Organizoval zájemce o umění, seznamoval veřejnost s českými umělci, zval pražské výtvarníky do Ostravy, pořádal prodejní výstavy. Byl obětavým propagátorem uměleckého života a měl podstatný vliv na jeho průběh. S otevřením Domu umění byl jmenován do čestné a neplacené funkce ředitele Jurečkovy galerie, kterou horlivě propagoval a rozvíjel. Sám v Domě umění přednášel a prováděl sbírkami. Vedle výstav byla zásadní také jeho akvizičníčinnost. Jedinečným způsobem se mu podařilo pokračovat v Jurečkově odkazu a rozšířit původní fond ze sto dvaceti na
dva tisíce sto inventárních čísel. Neméně důležitá byla jeho role v době druhé světové války, kdy se mu podařilo udržet Dům umění v českých rukou. V závěru války dokázal ukrýt sbírky před bombardováním v kostelíku v Kunčicích pod Ondřejníkem za pomoci inženýra Eduarda Šebely.
Ocenění se mu dostalo při příležitosti jeho sedmdesátých narozenin, kdy byl v Domě umění uspořádán slavnostní večer, o němž
referovaly všechny ostravské deníky. Alois Sprušil zemřel 2. listopadu 1946. Slavnostní pohřební průvod mu byl vypraven z Domu
umění, který tolik miloval.
Jiří Jůza

Vystavení autoři (výběr):
Quido Mánes, Antonín Procházka, Jaroslav Čermák, František Kaván, Václav Špála, Jan Zrzavý, Endre Nemes, Otakar Nejedlý, Vincenc Beneš, Jan Trampota, Jaroslav Panuška, Rudolf Kremlička, Jan Bauch, Josef Čapek, Jiří Kars, Max Švabinský, Jakub Bauernfreund, Vojtěch Sapík, Břetislav Benda, Josef Václav Myslbek, Augustin Handzel, Jan Štursa, Otto Guttfreund, Konstantin Aleksejevič Korovin nebo František Kobliha




 

 

Aaltova příroda
Úloha lidové tradice v japonském a finském stavitelství v díle Alvara Aalta ve 30. letech minulého století

12. 4. – 4. 6. 2017 (vernisáž 11. dubna 2017 v 17 hodin), Dům umění

Autoři výstavy
Šeng-Jüan Chuang (Huang Sheng-Yuan),
Čchen-Jü Ť-iou (Chiu Chen-Yu) / Zon Chen
Kurátoři výstavy v Ostravě
Tadeáš Goryczka, Jaroslav Němec / Kabinet architektury

Myšlenky tradiční japonské architektury a finského lidového stavebnictví hrály v rané životní dráze finského architekta Alvara Aalta (1898–1976) důležitou roli. Už záhy odmítal historizující a funkcionalistické přístupy k designu a zasazoval se o humánnější architektonickou syntézu. Aaltova díla tohoto období jasně dokládají jeho schopnost vyslovovat se metaforicky k přírodě a vnímat požadavky lidských smyslů při interpretaci vytříbeného estetismu japonské architektury a forem finských lidových staveb. Tato výstava, první svého druhu, detailně zkoumá roli japonské a finské lidové tradice stavitelství ve vyzrálém architektonickém díle Alvara Aalta a odhaluje příčiny jeho úspěchu.
Výstava představuje nejen Aaltovy hlavní projekty z 30. let, ale i jeho důležitá díla z 20. let. Jejím cílem je podtrhnout významné změny a vývoj Aaltovy filozofie v přístupu k architektuře a designu. Předvádí rovněž vybrané obrázky z Aaltových studií japonské architektury a klíčové dokumenty dokládající jeho vnímání finské lidové architektury s poukazem na analogii mezi Aaltovým pohledem a jeho prezentací lidové stavitelské tradice v Japonsku a Finsku. Dvě nejvýznamnější ukázky syntézy přejatých myšlenek a vzorů představuje Aaltův návrh vlastního domu a studia Munkkiniemi (1936) a vily Mairea (1939).

 

 

Archikultura 2017
Huang Sheng-Yuan / Fieldoffice Architects
Zpřístupněná místa

12. 4. – 4. 6. 2017 (vernisáž 11. dubna 2017 v 17 hodin), Dům umění

Výstava představuje tvorbu architekta Huang Sheng-Yuan, který studoval na Tunghaiské univerzitě i na Yale University ve Spojených státech. V počátcích své profesní kariéry architekt působil v kanceláři Erica Owena Mosse a před návratem na Tchai-wan vyučoval také na North Carolina State University.
Huang Sheng-Yuan pevně věří v kořeny architektury, které vyrůstají ze samé podstatyživota. Život je pro něj nejpravdivější formou architektonického projevu nejen v rovině konstrukčních a materiálových projevů, ale taky záznamem dynamických a nekonečně pomíjivých změn všeho, co nás obklopuje. Výsledkem takového vnímání života a originálního pohledu na architekturu je jedinečný směr, který vychází především z fenoménu pomíjivosti, tak výrazně přítomného v přírodě. Tato filozofie je v praxi uskutečňována
v architektonických projektech studia Fieldoffice, které Huang založil a osobně vede. Práce architektonického studia se dočkala mnoha mezinárodních ocenění.
Prezentovány budou architektonické návrhy Huang Sheng-Yuana, Chiu Chen-Yu a Zon Chena.
Tadeáš Goryczka a Jaroslav Němec

Přednášky k festivalu Archikultura 2017

11. dubna
15:00 Profesor Čchun-Siung Wang (Wang Chun-Hsiung) – Prezident Aliance pro architektonickou modernost, Tchaj-wan: Několik úvah o hnutí regionální moderní architektury na Tchaj-Wanu po roce 1980.
15:30 Architekt Šeng-Jüan Chuang (Huang Sheng-Yuan) – Fieldoffice Architects, Taiwan: Making Places / Zpřístupněná místa

12. dubna
16:00 Odborný asistent / Assistant Professor Čchen-Jü Ť-iou (Chiu Chen-Yu) – katedra architektury, univerzita Bilkent, Turecko. Téma: Japonsko, Aaltova příroda
17:00 Profesor Aino Niskanen – katedra architektury, Aaltova univerzita, Finsko. Téma: O lidových kořenech modernismu


 

 

 

Jedno dílo ze sbírky GVUO


28. 3. - 30. 4. 2017

Egid F. Seybold
Portrét dámy v bílém šátku (1833)

Dekorativní malíř, portrétista a učitel kreslení Egid F. Seybold  (1794–1866, Schwäbisch-Gmünd) studoval na akademiích v Mnichově i ve Vídni a pracoval také jako interiérový dekoratér. Od roku 1818 cestoval po Německu a v roce 1830 byl jmenován učitelem výtvarné výchovy v Schwäbisch Gmünd.

Restaurátorka Dominika Kozera Dworoková (1986, Třinec) vystudovala Střední uměleckou školu, Ostrava a Vyšší odbornou školu Brno, obor Restaurování nástěnné malby. V roce 2014 absolvovala v Ateliéru restaurování malířských děl a polychromované plastiky na Akademii výtvarných umění v Praze. Od téhož roku pracuje v Galerii výtvarného umění v Ostravě, kde pečuje o sbírkové předměty, a to především o výtvarná díla na plátně a desce. Věnuje se jak konzervátorské a preventivní péči, tak restaurování jednotlivých děl a jejich přípravě na další prezentaci.

Prezentovaný obraz kurátorka vybrala hned z několika důvodů. Autorem obrazu je málo známý německý malíř z přelomu 18. a 19. století. Malba dosud nebyla v Domě umění vystavena, což potvrdil i její stav před restaurováním a jedná se o názorný příklad problematiky restaurování obrazu 19. století. Malba je velmi citlivá na klimatické změny a podléhá různým znakům degradace.

25. dubna 2017 bude v Domě umění restaurátorka Dominika Dworoková-Kozera hovořit o svém výběru jednoho díla ze sbírek GVUO a nejen o něm.

 

 

KRÁSA A TAJEMSTVÍ STŘEDOVĚKÝCH RUKOPISŮ III.

Knihovna Galerie výtvarného umění v Ostravě 1. 3. 2017 – 31. 3. 2017
Moravskoslezská vědecká knihovna v Ostravě 3. 3. 2017 – 3. 5. 2017

 

V letech 2010 a 2012 byly v prostorách knihovny Galerie výtvarného umění v Ostravě k vidění dvě výstavy nazvané „Krása a tajemství středověkých rukopisů“, které představily prostřednictvím kvalitních, originálu věrných faksimilií široké veřejnosti vybrané středověké manuskripty. Jednalo se o jedinečné výstavy, které se setkaly s nebývalým zájmem veřejnosti. 
   I když se v posledních letech změnil pohled na středověk, je toto období stále většinou vnímáno jako velice temné a zároveň kruté. Jeho „obraz“ se ale zcela mění ve spojení se středověkým výtvarným uměním. Ve středověku vzniklo nepřeberné množství jedinečných uměleckých děl, z nichž se nám bohužel do současnosti dochoval pouhý zlomek. Přesto si i z toho mála můžeme udělat určitou představu o „středním věku“ jako významné etapě lidských dějin a také o životě a myšlení středověkého člověka, i když jsme bohužel v řadě případů „omezeni“ vrstvou elit, které byla umělecká díla převážně věnována a která tato díla sama často objednávala, respektive byla jejich štědrým donátorem.
   Výstava „Krása a tajemství středověkých rukopisů III.“, která propojuje dvě významné ostravské knihovny – Moravskoslezskou vědeckou knihovnu a knihovnu Galerie výtvarného umění v Ostravě (jediná veřejná galerijní knihovna v kraji) - představuje na konkrétních příkladech středověk „zakódovaný“ do nádherných, často bohatě iluminovaných rukopisů, jež jsou skutečnou studnicí, z níž lze čerpat informace o středověku a životě v něm.
   Bohužel originály jednotlivých manuskriptů jsou za specifických podmínek uloženy ve speciálních „trezorech“, takže se k nim často nedostanou ani odborníci, kteří se jimi profesně zabývají, a proto se musí spokojit pouze s jejich fotografiemi, digitalizovanými verzemi nebo s jejich uměleckými kopiemi či faksimiliemi. Již několik desítek rukopisů se dočkalo své faksimilie, z nichž většina těch nejkrásnějších a nejkvalitnějších je zejména z finančních důvodů pro normálního smrtelníka téměř nedostupná. Během několika posledních desítek let vznikly faksimilie i několika rukopisů, jež jsou úzce spjaty s českým prostředím, a nemusí se jednat pouze o jejich český původ, ale převážně byly určeny pro českého panovníka nebo některého vysoce postaveného duchovního či šlechtice. Takovými rukopisy jsou např. Vyšehradský kodex, Bible Václava IV., Zlatá bula, Cestopis Jana z Mandevillu nebo Jenský kodex. Právě na faksimilích těchto rukopisů bude ukázána „pestrost“ středověku i myšlenkové a umělecké bohatství, jež svou šíří fascinuje. Součástí výstavy budou také ukázky z faksimilií dalších rukopisů (např. Book of Kells, Bamberská apokalypsa, Bible Ludvíka IX., Codex Manesse), jež v rámci obou expozic časově pokryjí období od konce 7. do počátku 16. století.
   Expozici v knihovně GVUO bude možno navštívit v provozní době (středa 8:00 – 16:00 a čtvrtek 10:00 – 17:45) nebo po telefonické domluvě, část v Moravskoslezské vědecké knihovně bude přístupná v provozní době od pondělí do soboty. Začátkem dubna pak dojde ve vědecké knihovně k částečnému obměnění exponátů.

Marek Zágora

Expozici v knihovně GVUO bude možno navštívit v provozní době (středa 8:00 – 16:00 a čtvrtek 10:00 – 17:45) nebo po telefonické domluvě, část v Moravskoslezské vědecké knihovně bude přístupná v provozní době od pondělí do soboty. Začátkem dubna pak dojde ve vědecké knihovně k částečnému obměnění exponátů.

 


 

Album 76
Věra Janoušková, Dvojice, serigrafie, papír,52,3x37cm

18. 1. – 5. 3. 2017 (vernisáž 17. ledna 2017 v 17 hodin)

Kurátor: Jiří Jůza

 

Situace výtvarného života v sedmdesátých letech minulého století byla všeobecně frustrující. Neoficiální umění nemělo možnost prezentace na oficiálním fóru a jen těžko si hledalo cesty z ateliérů k veřejnosti. Je mimořádné a současně paradoxní, že právě na Ostravsku se to v několika případech dařilo a s koncem 70. let a zejména v 80. letech. Album 76 bylo jedním z prvních květů aktivit lidí, kteří primárně stáli mimo struktury uměleckého provozu, inženýrů Ivo Janouška, Kamila Drabiny, Jana Štefana, později Milana Webera a Jiřího Lukeše. První tři jmenovaní ve spolupráci s Eduardem Ovčáčkem, autorem titulního listu, vydalo album nejlepších umělců té doby, kteří měli takto téměř jedinou možnost prezentace. Album 76, které navazovalo na album děl 24 výtvarníků z předcházejícího roku, v němž byly na fotografiích vzájemně konfrontovány jejich práce, nově obsahovalo také slovenské umělce. Zadání byla grafika, s možností kresby pro ty, kteří se této technice nevěnovali. Spektrum výtvarných názorů je pestré, od tradičních forem až po velmi progresivní. Pochopitelně vznik a existence alba byly spojeny s mnohými perzekucemi, přesto unikátnost této kolekce a čas vše překonaly.

Karel Adamus (*1943; CZ), Jiří Anderle (*1936, CZ), Juraj Bartusz (*1933, SK), Albín Brunovský (1935-1997, SK), Olga Čechová (1925-2010, CZ), Rudolf Fila (1932-2015, CZ-SK), Stanislav Filko (1937-2015, SK), Daniel Fischer (*1950, SK), František Gross (1909-1985, CZ), Eduard Halberštát (*1937, CZ), Josef Hampl (*1932, CZ), Daniela Havlíčková (1946-1999, CZ), Dalibor Chatrný (1925-2012, CZ), Ivan Chatrný (1928-1983, CZ), Josef Istler (1919-2000, CZ), Josef Jankovič (*1937, SK), Věra Janoušková (1922-2010, CZ), Alois Junek (*1945, CZ), Čestmír Kafka (1922-1988, CZ), Jaroslav Kapec (1924-1998, CZ), Olga Karlíková (1923-2004, CZ), Michael Kern (1938-1994, SK), Gabriel Klodek (SK), Alojz Klimo (1922-2000, SK), Eva Kmentová (1928-1980, CZ), Jiří Hynek Kocman (*1947, CZ), Stanislav Kolíbal (*1925, CZ), Vladimír Kompánek (*1927, SK), Zdeněk Kučera (1935-2016, CZ), Alena Kučerová (*1935, CZ), Oldřich Kulhánek (1940 – 2013, CZ), Aleš Lamr (*1943, CZ), Adéla Matasová (*1940, CZ), Juraj Meliš (1942-2016, SK), Alex Mlynarčík (1934, SK), Jiří Moldřík (*1945, CZ), Josef Mžyk (*1944, CZ), Jiří Načeradský (1939-2014, CZ), Rudolf Němec (1936-2015, CZ), Eduard Ovčáček (*1933, CZ), Milan Paštéka (1931-1998, SK), Jaroslava Pešicová (1935-2015, CZ), Naděžda Plíšková (1934-1999, CZ), Vladimír Preclík (1929-2008, CZ), Dana Puchnarová (*1938, CZ), Andrej Rudavský (1929-2016, SK), Jaroslav Rusek (1932-2016, CZ), Eva Sendlerová (*1939, CZ), Jaroslava Severová (*1942, CZ), Rudolf Sikora (*1946, SK), Zdeněk Sklenář (1910-1986, CZ), Jiří Sopko (*1942, CZ), Ester Šimerová-Martinčeková (1909-2005, SK), Adriena Šimotová (1926-2014, CZ), Jaromír Škarohlíd (*1925, CZ), Milena Šoltészová (*1939, CZ), Dezider Tóth (*1947, SK), Karel Trinkewitz (1931 – 2014, CZ), Miloš Urbásek (1932-1988, CZ-SK), Jiří Valoch (*1946, CZ), Jan Wojnar (1944-2014, CZ), Ján Zavarský (*1948, SK), Olbram Zoubek (*1926, CZ), Miroslava Zychová (*1945, CZ), Václav Zykmund (1914-1984, CZ)

 


 

 
NARUŠENÁ IMAGINACE / DISRUPTIVE IMAGINATION
Making Windows Where There Were Once Walls
25. 1. – 26. 3. 2017 / Dům umění
24. 1. 2017 - vernisáž výstavy v 17 hodin

Výstavu zahájí:
Jane Neal, kurátorka výstavy
Robert Runták, majitel sbírky
Jiří Jůza, ředitel Galerie výtvarného umění v Ostravě

Podtitul této výstavy je příznačný pro situaci, která momentálně panuje ve vnímání zahraničního umění v mnoha zemích východní Evropy. Pomyslné zdi, které v chápání a především přijímání zahraniční v tomto případě malby existují, jsou nejen u nás citelné. Právě proto je zahraniční sbírka Roberta Runtáka počinem ojedinělým a mnohém výjimečným. Samotný podtitul se zrodil z citátu Michaela Foucaulta, který jej pronesl rozhovoru, jenž byl následně citován Hubertem Dreyfusem na přednášce, které se účastnil Lewis Hyde a ten citát použil ve své knize Trickster Makes This World: Mischief, Myth and Art. Samotný vyznění tohoto podtitulu (citátu) však nesouvisí se situací okolo chápaní zahraničního umění u nás. „Umělci, jejichž díla jsou na této výstavě vystavena, sdílejí přesvědčení o tom, že „realitu“ či zavedené normy je potřeba vnímat s jistou skepsí. Jsou si rovněž vědomi, jak důležité je otevírání oblastí, které byly dříve nepřístupné či dokonce nepropustně uzavřené.“ Říká kurátorka výstavy Jane Neal. Výstava bude prezentovat širokou škálu zahraničních autorů ve čtyřech výstavních celcích, které obsáhnou problematiku této významné části současné evropské malby. „Záměrem výstavy Dělat okna tam, kde dříve byly zdi“ je nejen shrnout společná témata, ale také odkrýt dva velice specifické hlavní motivy, které jsou charakteristické pro všechny čtyři části výstavy: intenzivní vnímání jednotlivce uprostřed měnící se povahy naší současné, čím dál odlidštěnější společnosti, a jedinečné umělecké chápání a ocenění svobodného lidského ducha.
Citace: Text Jane Neal z chystané publikace „Narušená imaginace“

Jane Neal je nezávislou kurátorkou žijící v Oxfordu, které je autorkou řady výstavních projektů nejen ve Velké Británii a po celé Evropě, ale také Asii a USA. Věnuje se mimo jiné i autorům střední s východní Evropy. Českému publiku je známá jako autorka výstavy „Nightfall“ v pražském Rudolfinu uspořádané v roce 2013.

Making Windows Where There Were Once Walls is the fi rst public exhibition focused solely on the international part of Robert Runtak’s collection. Curated by Jane Neal, the exhibition endeavours to present common themes which occur within the body of work that Runtak has been inspired to collect. Notwithstanding this, the show seeks to highlight two very particular threads which weave together throughout the exhibition: an acute awareness of the individual amidst the changing nature of contempo-rary society, and a uniquely artistic understanding and appreciation of the power of the human spirit. It is these threads which hold the essence of the works in the collection and reveal the collector’s own personal relationship to art and to its standing within society today. We live in a time of great change and political upheaval throughout the world. The word ‘wall’ has come to take on great symbolism in recent months: we think of borders, of shutting out certain peoples or groups of people and we think of factions and pronounced divisions. It is then perhaps a good moment to refl ect on how art might help us to fi nd or make windows where there were once walls.The title of the exhibition suggests an opening into an area that was once closed or even fi rmly walled up. There is a hint of something covert, perhaps voyeuristic or linked to surveillance – both of which are growing concerns in our contemporary age and pertinent to our time. Conversely, making windows into walls could be interpreted from an extremely positive perspective. It evokes the breakdown of taboos, an escape from the mundane through the extraordinary power of the artistic imagination, and thus the ability to confront the ills of the modern condition through the freedom of creativity.We owe thanks to the French philosopher, Foucault for the title of the exhibition. Although intriguingly, no one has been able to confi rm whether Foucault actually said the words: ‘I’m no prophet. I’m just making windows where there were once walls.’, it has been enough for people to think he did. It became attributed to him, an urban myth of sorts. Yet ‘disruptive imagination’ or ‘myth making’, creates culture and now perhaps more than ever before, we need it to inspire and to eff ect change.
Jane Neal

Jane Neal is an independent curator living in Oxford, the author of a series of exhibition projects both in the UK and across Europe, but also Asia and the USA. It is among other authors with Central Eastern Europe. Czech audience is known as the author of the exhibition “Nightfall” Rudolfi - num in Prague organized in 2013.

RADU BAIES (*1988), Rumunsko | TILO BAUMGÄRTEL (*1972), Německo | GIAMPAOLO BERTOZZI (*1957), Itálie | NORBERT BISKY (*1970), Německo | ZSOLT BODONI (*1975), Rumunsko | ALIN BOZBICIU (*1989), Rumunsko | CORNEL BRUDASCU (*1937), Rumunsko | JONAS BURGERT (*1969), Německo | STEFANO DAL MONTE CASONI (*1961), Itálie | DINOS CHAPMAN (*1962), Velká Británie | JAKE CHAPMAN (*1966), Velká Británie | KIS ROKA CSABA (*1981), Maďarsko | MARTIN EDER, (*1968), Německo | TIM EITEL (*1971), Německo | OANA FARCAS (*1981), Rumunsko | ROBERT FEKETE (*1987), Rumunsko | MICHAEL KUNZE (*1961), Německo | HARUKO MAEDA (*1983), Japonsko | MARIN MAJIC (*1979), Německo | JUSTIN MORTIMER (*1970), Velká Británie | LEOPOLD RABUS (*1977), Švýcarsko | DANIEL RICHTER (*1962), Německo | SERBAN SAVU (*1978), Rumunsko | GEORGE SHAW (*1966), Velká Británie | MIRCEA SUCIU (*1978), Rumunsko | ATTILA SZUCS (*1967), Maďarsko | ALEXANDER TINEI (*1967), Moldávie | SZABOLCS VERES (*1983), Rumunsko | CAROLINE WALKER (*1982), Velká Británie | JONATHAN WATERIDGE (*1972), Zambie | CRAIG WYLIE (*1973), Zimbabwe

 
Komentované prohlídky k výstavě se uskuteční vždy ve čtvrtek, 9., 16. února a 16. března
v 17 hodin. Nutná je rezervace předem. Vstup s platnou vstupenkou na výstavu. Rezervovat můžete na http://www.rezervace-gvuo.cz/

 

Jedno dílo ze sbírky GVUO

18. 1. 2017 – 31. 12. 2017


Od ledna letošního roku galerie krátkodobě vystavuje v rámci svého nového vizuálního stylu solitérní dílo ze sbírky Galerie výtvarného umění v Ostravě. Vystavená díla vybírají různorodé osobnosti z řad literátů, výtvarných umělců, divadelníků, architektů, vědců, hudebníků, restaurátorů a dalších profesí, které se primárně uměnovědou nezabývají, ale jejich citlivost a invence je kvalifikuje k tomu, aby se staly kurátorem výstavy pro jeden obraz. Na základě své volby se pak tyto osobnosti podělí o svůj specifický pohled na vybrané dílo, například formou přednášky či veřejného čtení.

22. 2. - 26. 3. 2017

Bartholomeus Spranger
Sv. Šebestián, (před 1610)
a
Ivan Pinkava
Šebestián, 2011

Jako druhý v pořadí byl ze sbírek GVUO vybrán obraz Bartholomea Sprangera, Sv. Šebestián. Dílo vybral fotograf Ivan Pinkava v přímé souvislosti se svou vlastní tvorbou. Petr Vaňous v knize Remains napsal: „Fotografické dílo Ivana Pinkavy je především kritickou referencí o stavu lidského ducha u jedince tzv. západní kultury. Autor jde po jeho kulturní podstatě, proto nabízí jistá zobecnění, ke kterým užívá jako prostředníky všeobecně srozumitelné kulturní kódy Západu. Rozkládá však jejich konvenční platnost ve prospěch možných proměn. Vytváří sled tezí o identitě a pochybách ‚člověka Západu‘, který prochází dějinnými zkušenostmi – krizemi, vzestupy a pády, aby se vždy vracel k všeobecně platným pravidlům všelidské existence, jejichž přesné pojmenování se vymyká, zdá se, našim možnostem.“

22. března 2017 bude v Domě umění fotograf Ivan Pinkava hovořit o svém výběru jednoho díla ze sbírek GVUO a nejen o něm.

 

 

 

 
 
Pro školy
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 


copyright 2008 - 2011 | Galerie výtvarného umění v Ostravě | all rights reserved TOPlist