Hovoříme-li o generaci nebo okruhu umělců, činíme to s vědomím lokálnosti prostředí, omezeného nabídkou a možnostmi. Jistě se nemohlo jednat o sílu, která se každoročně znovu a znovu objevovala v Praze, ale intenzita a úroveň byla nepřehlédnutelná. V této souvislosti je také nutné zohlednit limity ostravského regionu, zatíženého dominantní orientací na těžký průmysl, čemuž odpovídala skladba obyvatel, mnohdy bez kořenů a vazby na prostředí. Pochopitelně s tímto omezením současně korespondovala vzdělanostní skladba obyvatelstva, struktury školství a podobné navazující aspekty doby a místa. Aktuální tendence poválečného umění se objevují až s generací narozenou ve dvacátých letech 20. století (V. Gajda, K. Haruda, J. Kapec, J. Myszak) a počátkem šedesátých let se objevují i mladší (E. Ovčáček, V. Beránek, S. Böhm, V. Flaková, J. Rusek a další). Ve druhé polovině desetiletí se organizuje množství samostatných výstav, zejména však skupiny „Kontrast“ (V. Beránek, S. Böhm, Z. Kučera, E. Ovčáček, J. Rusek, M. Urbásek).

Neméně podstatným pro ostravské prostředí bylo uspořádání známého „Mezinárodního sympozia prostorových forem“ v roce 1967 (instalace zrušena 1973-4). Roku 1969 následovaly manifestační přehlídky „Výtvarné umění Severní Moravy“ v ostravském Domě umění a např. vystoupení umělců žijících v Havířově (mezi jinými L. Krtil, P. Hlavatý, J. Bielecki). Událostí středoevropského významu byla činnost „Klubu konkrétistů“ (od 1968), v němž významnou roli sehráli autoři ostravského regionu (J. Bielecki, S. Böhm, J. Gola, Z. Kučera, E. Ovčáček, J. Rusek, R. Valenta) a je nesporně pozoruhodné, že zde byli takto silně zastoupeni.

Nesmíme také zapomenout na ze Slovácka přišlého V. Varmužu nebo v Třinci žijící K. Adamuse a J. Wojnara, příslušníky zakladatelské generace konceptuálního myšlení v československém kontextu, jenž začali vystavovat na přelomu desetiletí. V sedmdesátých letech se situace proměnila. Určující kolektivní vystoupení, která měla manifestační výpověď, se postupně stáhla až do ilegálních poloh (1974, zahájení neoficiální „konfrontace“ – 24 autorů místních a mimo region), snad s výjimkou roku 1977 a „Výstavy mladých umělců Severomoravského kraje“ v Domě umění GVU v Ostravě (K. Gebauer, E. Halberštát, A. Kroča). Připomeňme, že v 70. letech se potkávají v Ostravě osobnosti J. Davida a A. Střížka. Objevuje se však nový fenomén, kterým jsou autorské výstavy ostravských a zejména mimoostravských umělců a v neposlední řadě také edice grafických listů a alb.

Aktivity měly kořeny v „Klubu mladých přátel výtvarného umění“, kde se setkávali ctitelé umění, zejména současného. Výstavy byly pořádány od roku 1972 v Divadle hudby v Ostravě, především zásluhou osobností z mimouměleckých sfér, inženýrů (I. Janoušek, J. Štefan, M. Weber a K. Drabina), kteří oddaností věci zcela zaskočili komunistické kulturtrégry. Přestože postupně docházelo k sílícím represím, výstavy neustaly a přesunuly se do výstavních síní v Orlové, Českém Těšíně, Frýdku – Místku, Havířově. Aktivity, které neměly v republice obdoby, umožnily tak důležitá setkávání výtvarníků, teoretiků umění, literátů a vůbec lidí, kteří milovali nezávislé umění, lidí různých generací. Podstatným rysem ostravské scény byla otevřenost, ochota a vůle přijímat osobnosti výtvarné scény z jiných regionů, Prahy a Slovenska. Jistě zde sehrály úlohu kontakty z dob studií, ale také zmíněná otevřenost a přátelskost okruhu, v němž akce vznikaly. Při zpětném pohledu a znalosti situace, se jeví množství výstav a ediční činnosti, které v době normalizace vznikly, jako těžko uvěřitelné. Paradoxně byl tento region jediným místem, kde mnozí výtvarníci prezentovali svou tvorbu. Tato absurdita doby se projevila také v případě ostravského Domu umění, který byl pevně svázán stranickými okovy.

Přesto je dnes zcela zřejmé, že i přes tato omezení se podařilo do sbírek nakoupit závažná díla sledovaného období od umělců, jejichž výstavy byly zde zakázány. Ve druhé polovině 80. let se na scénu začíná pomalu dostávat nová generace, v níž se objevují i jména dnes frekventovaná. Oproti šedesátým létům, však byla v jiné situaci, která byla v mnohém i horší. Ačkoliv se od druhé poloviny tohoto desetiletí začíná situace ve společnosti uvolňovat, normalizace ostravské kultury stále pokračovala. Oživení, která přinesla 60. léta a pomohla umělcům s vitalitou přežít desetiletí následující, byla již pryč a generace mladší si je osobně, případně v potřebném věku neprožila. Jakási únava dobou zde byla znát. Snad proto se aktivity odvíjely zejména na undergroundové platformě. Připomeňme zásadní výstavu na Haldě (1988, Benda), výstavy na půdě u H. a P. Šmídových (dále J. Surůvka, M. Krupa, H. Puchová, I. Motýl). Podstatné a určující byly také aktivity L. Holce, v jehož domě docházelo k mnoha inspirativním setkáním a k několika výstavám (např. D. Balabán). Nezapomenutelnou byla také kolektivní výstava v podchodu na Nám. republiky „Ahoj lidi“ (květen 1989). Tyto akce vyústily vystoupením skupiny „Přirození“ v roce 1990 (D. Balabán, Z. Janošec-Benda, P. Pastrňák, J. Surůvka, H. Šmídová, P. Šmíd).

Dnešní ostravská scéna není zakotvena v tradicionálním středu historicky podmíněném, ale jsou zde čitelné mnohé analogie s generací šedesátých let. Zejména je to osobnost umělce s vůlí po činu, jemuž není lhostejná skutečnost prostředí. Umělce, jenž se osobně angažuje a přebírá úlohy nejen čistě umělecky tvůrčí. Tím se stává podstatným elementem společnosti a o to intenzivněji proměňuje své okolí.