Dvacet osm miniatur vysoké kvality ilustruje prvních třináct kapitol českého překladu díla, jehož autorem a hlavním hrdinou v jedné osobě byl rytíř sir John Mandeville. Jeho z převážné části smyšlený cestopis, jenž dost fantasticky popisuje zejména orientální země, byl původně napsán francouzsky ve 14. století a velice záhy se stal oblíbeným natolik, že byl přeložen do několika dalších jazyků. Na přelomu 14. a 15. století pak také do češtiny. „Rukopis“, který se dnes nachází v British Library v Londýně, je zajímavý hlavně zobrazením několika scén z tehdejšího dvorského života. Na přednášce bude prezentována faksimile všech iluminací.

Římský císař, český a uherský král Zikmund Lucemburský († 1437) pochopil význam uměleckého díla jako prostředku panovnické reprezentace a zároveň prezentace královské moci, a proto se nechával zobrazovat stejně často a rád jako jeho otec Karel IV. Na četných Zikmundových vyobrazeních, jež vznikla u nás i v zahraničí, narazíme již ve větší míře na skutečné panovníkovy fyziognomické rysy, i když výsledný „obraz“ byl stále přizpůsobován středověkému chápání vladařské moci. Přednáška ukáže posledního Lucemburka na českém trůně v jiném světle, než býval u nás prezentován, a přiblíží velké množství dochovaných Zikmundových vyobrazení i s jejich interpretací.

Středověký svět byl velice rozmanitý. Jeho pestrost a bohatost se projevovala také v oblasti středověké „módy“, jež prošla dlouhým a zajímavým vývojem od doby románské, kdy si oděv mužský a ženský byly velice blízké, až po odívání ovlivněné burgundským dvorem v 15. století, jenž si liboval v dlouhých špičatých střevících a občas v až extravagantních pokrývkách hlavy. Středověk není jen oděv králů a šlechty, je to i svět měšťanů, duchovních, řemeslníků, sedláků a také lidí na okraji společnosti. Středověké oděvy můžeme blíže poznat z dobových písemných a hlavně vizuálních pramenů, jež se nám dochovaly do dnešních dnů.

Nejobsáhlejší obrazový rukopis ve středověké střední Evropě vznikl v polovině 14. století z podnětu Velislava, jehož lze pravděpodobně ztotožnit s pražským kanovníkem a notářem krále Jana Lucemburského a pozdějším notářem a protonotářem Karla IV. Z původních 200 pergamenových listů se nám dochovalo 188 a na nich 747 obrazů, z nichž se většina vztahuje k biblickým textům. Na závěr byl pak zařazen cyklus o českých patronech sv. Václavu a sv. Ludmile, v němž se objevují i odkazy k Velké Moravě. V celém díle převažuje obraz nad slovem, které se omezuje převážně na popisky vyobrazených scén. V souvislosti s tím se o Velislavově bibli hovoří jako o středověkém komiksu. Rukopis byl již dvakrát vydán jako úplná faksimile, naposledy roku 2008.