Galerie výtvarného umění v Ostravě

            Výstava Černá slunce, pojmenovaná podle jedné ze stěžejních básnických metafor, procházejících od symbolismu přes surrealismus po existencialismus, se zaměří na dramatický vývoj českého moderního umění od druhé poloviny dvacátých let po prvou polovinu let čtyřicátých minulého století. Postihuje mimořádně nosné období, ve kterém došlo k mnoha složitým politickým a uměleckým zvratům. Do širokého rámce střetávajících se výtvarných a myšlenkových přístupů bude zapojeno přes čtyřicet nejrůznějších osobností – malířů, sochařů, grafiků, fotografů a architektů, z nichž mnozí patří k hlavním představitelům českého umění vůbec.
            Východiskem výstavy bude proměna malířství a sochařství, ke které docházelo od druhé poloviny dvacátých let v Paříži, kde působili Josef Šíma, Jindřich Štyrský a Toyen; pařížskou zkušeností prošli rovněž Hana Wichterlová a Vincenc Makovský. Přestože tito autoři vystavovali především samostatně, podařilo se je shromáždit na výstavě Poezie 1932, uspořádané na podzim roku 1932 v pražském Mánesu, kde se k nim připojili mimo jiných ještě František Janoušek, Alois Wachsman, František Muzika a Emil Filla. Poesie 1932 ukázala, že tehdejší soudobé umění dospělo do svého zlomového období, ve kterém do předcházejícího lyrického a poetistického tvarosloví začaly pronikat dramatické obsahy a spletité významy odrážející odvrácené stránky lidské mysli, vyvolané jednak pozdním dozněním ohlasu prvé světové války, hospodářskou krizí a stupňujícím se společenským napětím, jednak narůstajícími obavami, že propukne válka nová.
            Černá slunce zdůrazní souběžnou práci několika po sobě následujících generací, které se osobitě vyrovnávaly s doznívajícím kubismem a vzrůstajícím vlivem surrealismu, nebudou však sledovat působení těchto programových či skupinových proudů. Zvolené časové období je uchopeno jako oblast křižujících se protikladných stránek, ve kterých se mísí nejrůznější směrová, názorová či výtvarná hlediska. Zároveň v tomto období pracovali v Československu osamocené individuality, jejichž vklad je neopomenutelný. Do nové fáze vstoupila počátkem třicátých let tvorba Františka Kupky, odvracejícího se od mašinismu, aby se na několik let stal čelním zástupcem hnutí Abstraction-création (1932–1934), a plně se věnoval abstrakci, ještě promyšlenější a umělecky vypjatější. Vytkli-li si Kupku někteří malíři jako nedostižný vzor, na prahu třicátých let se vyjevilo rovněž velké sociální cítění, soustředěné zejména v několika výstavách sociální fotografie. Z většího nadhledu bylo rozlišení společnosti na hlavní třídy nahlíženo architektem Jiřím Krohou, který tehdy dokončil obsáhlý soubor koláží Sociologický fragment bydlení; stal se jednou z největších sond do soudobých životních forem, uskutečněných v meziválečném Československu.
            V jak velkém rozpětí se umění ve třicátých letech nacházelo, je patrné ze vzrůstajícího vlivu antroposofie, jejíž dopad byl přímý (např. na olomouckého Rudolfa Michalika) i nepřímý a rozvolněný (např. v souboru obrazů Augustina Ságnera, přecházejícího od přírodního tvarosloví k abstraktnímu). Z antroposofie dokázal František Drtikol vyjít k osobitým záznamům vidění vnitřního světla, probíhajících v něm během meditací. Sepětí antroposofie a budhismu se stalo podnětnou základnou i pro rozvoj umělecké obrazotvornosti. Některé osobnosti měly možnost ve třicátých letech dokončit své dlouhodobější plány, ať šlo o vydání rozsáhlé knihy Šumava umírající a romantická, jejímuž naplnění se věnoval Josef Váchal několik let, či o svébytný přístup ke vztahu matérie a abstrakce, rozvíjený ve druhé polovině třicátých let Vojtěchem Preissigem.
            Od začátku třicátých let do umění pronikaly stavy tesknoty, úzkosti, melancholie a nostalgie, jež ve svých úvahách, otištěných na stránkách Kvartu probíral filosof Václav Navrátil, přesně rozpoznávající měnící se atmosféru čím dále vypjatější doby. Jsou příznačné pro Černá slunce, jejichž hlavní světelnou atmosférou je noc, prostoupená zvláštní, nepojmenovatelnou vnitřní září, opačnou slunečnímu jasu. Navrátil pojmenoval pocity, pronikající nejrůznějšími projevy, jež si z uměleckého hlediska mohly být i protichůdné. Své úvahy shrnul v souboru esejů O smutku, lásce a jiných věcech (1940). Ve středu pozornosti se před polovinou třicátých let ocitl surrealismus, jenž měl kromě skupinové polohy, zastoupené Jindřichem Štyrským, Toyen a Vincencem Makovským, i polohu volnější, zřejmou z čím dále odvážnějšího díla Františka Janouška a Aloise Wachsmana. Se surrealismem se vyrovnávala i nově nastupující generace autorů jako byl František Hudeček, nadaný výjimečnou tvůrčí potencí. Stranou surrealismu rozvíjel původní vidění Josef Šíma, jenž se začal navracet k antickým mýtům, v nichž nacházel paralelu s bezprostředním stavem své přítomnosti.
Černá slunce jsou „slunci jiných světů“, na jejichž postižení se zaměřoval již Karel Hynek Mácha; jejich východiska tkví v romantismu. Přestože pojem avantgarda zdomácněl a začal být uplatňován pro označení moderního projevu jako celku, do původních avantgardních východisek z počátku dvacátých let minulého století vstupovaly jiné smyslové a významové zdroje, jež zasahovaly do práce starších autorů, náležejících buď k průkopníkům moderního umění před prvou světovou válkou jako byl Emil Filla či Josef Čapek, nebo k výrazným solitérům, čerpajícím podněty z niterně prožitého symbolismu a expresionismu, jež zastupoval Jan Zrzavý.
            Tíživá politická situace a ohrožení samostatnosti Československa podstatně pronikly do vědomí většiny umělců; stranou nezůstali ani malíři jako byl Zdeněk Rykr, jehož rozsáhlý soubor Elegie přímo zrcadlil atmosféru doby v osobitých symbolech, částečně odvozených ze zednářských. Nacistická okupace znamenala pro představitele surrealismu stažení se do nucené ilegality. Někteří malíři opustili Československo. V roce 1938 odešli Jakub Bauernfreund a André Nemeš, jejichž práce rozvíjela odkaz metafyzické malby ve svébytných skladbách nejrůznějších předmětů. Za války se uzavírá tvorba Zdeňka Rykra, Jindřicha Štyrského, Františka Janouška, Aloise Wachsmana, Vojtěcha Preissiga a Josef Čapka. Z traumatických zážitků z několikaměsíčního uvěznění v pařížské La Santé čerpaly podněty práce Aléna Diviše, inspirované často kresbami vězňů na zdi cel. Erbovním malířem, jehož hlavním motivem byla melancholie, se během druhé světové války stal Karel Černý, navazující tím na Jana Zrzavého, který s obdobnými duševními stavy vyrovnával již před první světovou válkou. Ochromení veřejného života však nepřineslo úplný útlum: během druhé světové války vystoupilo společně několik generačních seskupení, jež přicházela s novými uměleckými programy, poukazujícími na proměňující se vztah ke každodennímu, všednímu světu. I když se proměňovala tematika, přetrvávaly pocity stesku a vzpomínek, jež dostávaly jen jinou podobu.
            Výstava Černá slunce podává strhující obraz českého umění, ohraničeného volně lety 1928–1942. Zaměřuje se na odvrácenou stranu modernity, vyjevující přehlížené, prchavé duševní vrstvy, jež však vytvářely nosné, nadosobní psychické struktury doby.

Karel Srp

Názvy kapitol:
Poezie beze slov (1927–1933)
Odklon (1923–1935)
Sociální a smyslové tělo (1927–1938)
Duše přírody (1931–1942)
Úzkost (1934–1938)
Tekutá realita (1932–1941)
Za oponou (1937–1945)

Výstavní projekt navazuje na expozici Sváry zření / Fasety modernity na přelomu 19. a 20. století / 1890–1918, kterou galerie uspořádala na přelomu roku 2008 a 2009.