S podtitulem „Od Alta po Zrzavého“ uvádějí Výtvarné centrum Chagall a Galerie výtvarného umění v Ostravě cyklus výstav,  jež si kladou za cíl blíže představit přední umělecké osobnosti působící převážně mimo náš region, které však svého času v Ostravě   pobývaly a zanechaly zde výraznou uměleckou stopu. Výstavy probíhají synchronně v Domě umění v Ostravě a ve výstavních síních   „Chagallu“ v Ostravě-Přívoze. Cyklus otevřela prezentace díla umělce, jehož světová veřejnost považuje za autora švédského, ač se   narodil v Maďarsku, dětství prožil na Slovensku a do výtvarného života vstoupil v Čechách.

Kurátorem části v Domě umění je Mgr. Petr Beránek.

Endre Nemes / 20. 1. - 23. 2. 2011/
/ Andrej Nemeš, vlastním jménem Andrej Nágel
10.11.1909 Pécsvárad – 22.9.1985 Stockholm
pedagog, odborný publicista a redaktor, grafik, malíř, básník

V letech 1930-1934 studoval na pražské Akademii výtvarných umění u prof. Willyho Nowaka. Již roku 1931 se účastnil výstavy Prager Sezession. Od roku 1936 byl členem Umělecké besedy. První samostatnou výstavu uskutečnil s Jakubem Bauerfreundem roku 1936 v galerii Hugo Feigla v Praze a následně v Košicích.   V roce 1938

Jan Bauch /24. 2. – 30. 3. 2011/

Osobnost Jana Baucha zvlášť představovat nemusíme. Vystavíme výběr z téměř čtyř desítek obrazů, temper, kreseb, litografií a plastik reprezentanta výrazné expresivní linie meziválečného umění. Bauch v Ostravě nejen vystavoval, ale veřejnost zaujal i monumentální vitráží na ploše 18m2 na vstupním schodišti GŘ OKD. Jeho obrazy vlastnila řada významných ostravských průmyslníků, politiků i osobností kulturního a společenského života.

Po absolvování uměleckých studií se Bauch dostává jako člen S.V.U. Mánes do výbojného uměleckého prostředí, v němž zásadní úlohu hrají modernisticky orientovaní umělci Filla, Gočár, Špála, Kremlička.

*19. 4. 1909 Nová Paka - †27. 7. 1985 Praha.
Malíř a grafik. V roce 1927 maturoval na gymnáziu v Nové Pace. Potom studoval na ČVUT v Praze u profesora O. Blažíčka a na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze pod vedením profesora Františka Kysely (1928 - 1931). Poprvé vystavoval v roce 1931 v Nové Pace spolu se sochařem Ladislavem Zívrem a Františkem Hudečkem. V letech 1941 - 1952 byl František Gross členem Umělecké besedy v Praze. Jeho nejvýraznější umělecké angažmá se ale váže k legendární  Skupině 42, jejímž členem byl do roku 1948, spolu se svými uměleckými kolegy z Nové Paky – sochařem Ladislavem Zívrem a fotografem Miroslavem Hákem. Skupina 42, sdružující autory

z Prahy, Brna i jiných míst republiky, spojovala umělce, kteří učinili z obhroublosti a strohosti města poetickou kvalitu, snažili se vystihnout poezii technické civilizace. „Jeho tvorba vychází s podnětů kubismu, které zpracovával v konstruktivním smyslu a spojoval s imaginativní obsahovostí. Na program Skupiny 42 a její obdiv k technice a světu civilizace navázala skupina Radar, jejímž členem se Gross stal v roce 1961. Z doby o něco pozdější pochází i varianta obrazu Jídelna v Elektrických podnicích, který Gross namaloval původně jako menší obraz pod názvem Strojky v Elektrických podnicích (dnes v NG Praha). Nová funkcionalistická budova centrály EP vyvolala svého času v Praze senzaci. Byla polyfunkčním palácem s úřady, obchody, kavárnami, kulturním centrem a také první pražskou velkokapacitní jídelnou amerického typu se supermoderní jídelnou a kuchyní, vybavenou roboty z USA na zpracování jídla. Technické vybavení malíře fascinovalo.  Celé jeho dílo osciluje mezi konstrukcí a hrou. V konstruktivním smyslu zpracovával podněty kubismu, v polovině 30. let tvořil imaginativní koláže, frotáže a stříhané rébusy, které vyústily v obrazy - objekty. „Organizovanou chaotičnost“ a pitoresknost podivných strojků učinil hlavním zdrojem své imaginace. V roce 1937 namaloval oponu pro matiné Jaroslava Seiferta v D 38, zúčastňoval se výstav, které v „Déčku“ E. F. Burian pořádal. Pro jeho vrcholnou tvorbu byly určující znaky civilizace. Periferie podnítila jeho úsilí o městskou krajinu, v níž akcentoval aspekty podivnosti, metafyziky, jak dokládá i vystavený obraz „Košíře“. V poválečném období spojil linii se sytě barevnou plochou v monumentálně pojatých obrazech („Elektrárna Kunčice“). Zhruba od  40. letech zaujímá v jeho tvorbě významné místo grafika. V roce 1945 se Gross stal členem spolku Hollar, jehož výstavy pravidelně obesílal. Vznikají jeho známé kompozice postavy - stroje.  Ještě v 70. letech maloval krajiny z okolí Nové Paky a vytvořil i řadu grafických listů. 
V roce 1962 obdržel vyznamenání Za vynikající práci a o dva roky později byl jmenován zasloužilým umělcem. V roce l979 byl jmenován Čestným občanem města Nové Paky.
Grossova díla jsou zastoupena v řadě českých veřejných sbírek (GHMP, MG Brno, MU Olomouc, GVU Litoměřice, GVU Ostrava, GMU Hradec Králové), v Národní galerii v Praze, v soukromých sbírkách, ale i v několika sbírkách v zahraničí. Samostatnou monografii věnoval dílu a životu Františka Grosse Jiří Kotalík (Nakladatelství ČSVU, Praha, 1963). Nejnovější monografii z pera Evy Petrové vydalo v roce 2005 nakladatelství Vltavín.
Petr Beránek

na L´École des Beaux-Arts v Besansonu. Uspořádal na tři desítky samostatných výstav a je zastoupen ve sbírkách významných světových galerií včetně Centre Georges Pompidou a Národní galerie v Praze. 
Ve svém tvůrčím vývoji prošel od avantgardy přes konceptuální tvorbu až po současná témata krajin, prostoupených zvláštní světelnou atmosférou. Tu autor zvládá brilantně se znalostí barokního šerosvitu i zcela současné „boštíkovské“ světelné  ekvilibristiky. Václava Boštíka do francouzského prostředí ostatně uvedl právě Moucha a výrazně jej tak představil světu.
Ve svých abstraktních obrazech se Miloslav Moucha soustřeďuje především na malířské hodnoty světla. Po dvaceti letech od emigrace vzniká Cyklus podle sv.Jana, v němž autor řeší rozdělení obrazu na dvě významově i formálně ekvivalentní poloviny, plné geometrických znaků se symbolickým významem. Mouchovy obrazy, prosycené neobyčejnou meditativní silou, kladou naléhavé filosofické otázky. Cyklus Berešit je inspirován první knihou Starého zákona Genesis. Ta je o tajemství počátku světa o vesmírné síle o našich pradějinách i o našich povinnostech se nějak smysluplně zachovat k tomuto dědictví prvního a největšího tvůrčího činu. Teologicky náročné dílo Zjevení sv.Jana, plné mystických symbolů a alegorií odedávna vybízelo k uměleckému ztvárnění téma pokání a apokalypsy.
Evangelium sv.Jana a na ně navazující Apokalypsa (Zjevení) se ve starém i moderním umění objevují jako pramen uměleckých námětů velice často. Vycházejí ze starozákonního judaismu, avšak jejich základním znakem je v křesťanské víře hluboce zakořeněná idea naděje. Kristus vyhnal z Máří Magdalény sedm démonů. Hříšnice se kajícně obrátila k Bohu a byla za to odměněna tím, že jako jediná viděla zmrtvýchvstání Krista a mluvila s ním. Sedmkrát denně ji pak vynášeli andělé na nebesa, aby kajícnice viděla blaženost, jaká čeká spravedlivé. Pokání, jímž se zřekla světských marností, je jedna ze sedmi svátostí. Magické číslo 7 můžeme pokládat za symbolický spojovník mezi příběhem Máří Magdalény a alegorickou předpovědí zkázy zlých, poražení Satana a zřízení Kristova království, jež líčí Apokalypsa. Janovi bylo přikázáno, aby zjevení vyprávěl sedmi křesťanským obcím. Viděl sedm svícnů a pochodní, sedm hvězd, sedmirohého a sedmiokého beránka, jak láme sedm pečetí. Sedm andělů ohlašovalo polnicemi konec světa a archanděl Michael porazil sedmihlavého draka - Satana, jehož hlavy symbolizují sedm smrtelných hříchů. Na Mouchově obraze nalezneme vedle symbolu Kristova umučení bez potíží symboly oněch sedmi hvězd i sedmi zlověstných pečetí, červenou barvu krve, bílou barvu nevinnosti a zelenou naděje.
Petr Beránek

v tvorbě mladých básníků Jiřího Ortena a Kamila Bednáře.  Jiroudek byl též dlouholetým členem Spolku výtvarných umělců Mánes (od 1941) a v letech 1982–1987 místopředseda SČSVU a SČVU.
Na počátku své kariéry se věnoval scénické tvorbě a vytvořil též několik obrazů z divadelního života. Tato etapa je spojena s Ostravskem, kde byl František Jiroudek angažován pro spolupráci s divadlem jako jevištní a kostýmní výtvarník. (Je zajímavé, že ač po válce ostravské kontakty nepřerušil a trval i jeho zájem o ostravskou krajinu, ke spolupráci s ostravským divadlem se již nevrátil). Divadelní praxe téma jeho rané malířské tvorby výrazně ovlivnila (Herečky v šatně, Zákulisí, v kolekci GVUO obraz Trio, Líčící se herec). Mezi ostravskými divadelními a hudebními umělci našel malíř i několik věrných přátel. Navíc v době 2. světové války čerpal z divadelních tragédií náměty pro symbolické protiválečné obrazy (v ostravské sbírce obraz Antická tragédie, 1941). Po válce do jeho díla výrazné pronikl vliv kolorismu Pierra Bonnarda a Jiroudek se začal více zajímat o krajinomalbu, u které zůstal v podstatě po zbytek tvůrčího života (Česká krajina, Krajina po bouři, Vinice). V 60. letech ještě vytvořil několik podstatných monumentálních maleb a ilustraci (R. Rolland Dobrý člověk ještě žije).
Významná je Jiroudkova pedagogická činnost na Akademii výtvarných umění v Praze, kde kromě profesury (1961) a vedení ateliéru malby, jímž prošla dlouhá řada vynikajících malířů střední generace, působil do roku 1970 ve funkci rektora Akademie. Mezi jeho žáky se počítá i několik umělců spjatých s naším regionem: Olomoucká Marie Blabolilová, šumperský Lubomír Bartoš, jemuž Jiroudek dokonce napsal text do výstavního katalogu, z Ostravy pocházející Petr Šmaha a ze současných ostravských malířů Daniel Balabán.
Ačkoli byl Františku Jiroudkovi v roce 1976 udělen titul národní umělec, frekvenci jeho samostatných výstav to nezvýšilo. 1975 proběhly tři autorovy výstavy na Slovensku a vedle méně významných prezentací se dočkal až posmrtné výstavy v Novoměstské radnici v Praze v roce 2001. Také Ostrava byla kupodivu na prezentaci předního představitele pražské Akademie poměrně skoupá. V roce 1948 se Jiroudek zúčastnil kolektivní výstavy mladých z Mánesa v Domě umění, 1959 zde vystavoval se sochařem Kalvodou a v roce 1965 na Černé louce. Jiroudkovo dílo je zastoupeno ve Vídeňské Albertině, v Ermitáži a v Puškinově muzeu, v Národní galerii v Sofii a ve všech větších galeriích v České republice.  Jeho dílu jsou věnovány teoretické práce Františka Dvořáka, Čestmíra Berky akademika Kotalíka a diplomová práce Marie Platovské z Karlovy univerzity (1979).
František Jiroudek měl v Ostravě řadu přátel. Právě díky ostravským soukromým sbírkám jsme získali skvostné ukázky jeho díla, z velké části obrazy namalované v Ostravě. Ostravských reálií se také dotýkají.
Petr Beránek

Jozef Jankovič /13. 10. – 23.11. 2011/

*8. listopadu 1937, Bratislava
Slovenský sochař, malíř a grafik.

V letech 1952 - 1956 absolvoval Uměleckou školu v Bratislavě. Poté nastoupil na Vysokou školu výtvarného umění, kterou ukončil roku 1962. Od konce šedesátých let minulého století platí za jednu z vůdčích osobností slovenského sochařství. Východiskem jeho sochařské i grafické tvorby jsou syntézy podnětů pop-artu, nové figurace a nového realismu. Od šedesátých let slavil velké úspěchy i v mezinárodním měřítku. Ašak vnitrozemské politické poměry po sovětské okupaci znamenaly jeho faktické pronásledování. Sochařský monumentální pomník „Obete varujú“, projektovaný a